.

0 (hodnocen0 x )

BK

V českém jazyce vyd. 1.

Praha : Filosofia, 2007

327 s. ; 22 cm

ISBN 978-80-7007-250-9 (váz.)

Základní filosofické texty

němčina

Obsahuje bibliografické odkazy

000005985

K. českému překladu 19 // FORMÁLNÍ A TRANSCENDENTALNÍ LOGIKA // ÚVOD 23 // PŘÍPRAVNÉ ÚVAHY // § 1. Východisko od významů slova logos: mluvení, myšlení, myšlené 37 // § 2. Idealita jazykového. Vyloučení příslušných problémů 38 // § 3. Jazyk jako výraz „myšlení“. Myšlení v nejširším smyslu jako prožitek konstituující smysl 40 // § 4. Problém vymezení podstaty „myšlení“ způsobilého k významové funkci 43 // § 5. Předběžné vymezení logiky jako apriorní teorie vědy 43 // § 6. Formální povaha logiky. Formální a kontingentní apriori 46 // § 7. Normativní a praktická funkce logiky 47 // § 8. Dvojstrannost logiky; subjektivní a objektivní směr její tematiky 49 // § 9. Bezprostřední tematika „objektivních“ či „pozitivních“ věd. Idea dvojstranných věd 51 // § 10. Historická psychologie a subjektivně zaměřená tematika věd 53 // § 11. Tematické tendence tradiční logiky 55 // a) Logika ve svém původním zaměření na objektivní teoretické myšlenkové útvary 55 // b) Orientace logiky na pravdu, a tím podmíněná subjektivní reflexe na náhled 57 // c) Výsledek: hybridní povaha historické logiky jakožto teoretické a normativně-praktické disciplíny 59 // PRVNÍ ODDÍL STRUKTURY A POLE OBJEKTIVNÍ FORMÁLNÍ LOGIKY // A. Cesta od tradice k plné ideji formální logiky // 1. kapitola. Formální logika jako apofantická analytika // § 12. Odhalení ideje čisté formy soudu 65 // § 13. Čistá morfologie soudů jako první formálnělogická disciplína 66 // a) Idea morfologie 66 // b) Obecnost formy soudů; základní formy a jejich obměny 67 // c) Pojem operace jako vůdčí pojem zkoumání forem 68 // § 14. Konsenkvenční logika (logika nekontradikčnosti) jako druhý stupeň formální logiky 69 // § 15. Pravdivostní logika a konsekvenční logika 71 //

§ 16. Rozdíly evidence zakládající rozlišení stupňů apofantiky. Evidence jasnosti a evidence zřetelnosti 72 // a) Způsoby uskutečnění soudu. Zřetelnost a konfuznost 72 // b) Zřetelnost a jasnost 75 // c) Jasnost držení věcí samých a jasnost anticipace 76 // § 17. Podstatný rod „zřetelný soud" jako téma „čisté analytiky“ 77 // § 18. Základní otázka čisté analytiky 78 // § 19. Čistá analytika jako základ formální logiky pravdivosti. Nekontradikčnost jako podmínka možné pravdivosti 79 // § 20. Logické principy a jejich analoga v čisté analytice 81 // § 21. Evidence v krytí „téhož“ konfuzního a zřetelného soudu. Nejširší pojem soudu 83 // § 22. Pojmem vymezujícím oblast apofantické morfologie jakožto čistě logické gramatiky je soud v nejširším smyslu 84 // 2. kapitola. Formální apoj,antika, formální matematika // § 23. Vnitřní jednota tradiční logiky a problém jejího postavení ve vztahu k formální matematice 86 // a) Pojmová samostatnost tradiční logiky jakožto apofantické analytiky 86 // § 5. Autonomní funkční jednota samostatné apofansis. // Rozlišení celkovostních forem spojení na kopulaci a konjunkci 291 // § 6. Přechod do nejširší kategoriální sféry 292 // a) Univerzalita rozlišených forem spojení 292 // b) Rozšíření rozlišení souvisejících s členěním na celkovou kategoriální sféru 293 // c) Rozšířený kategoriální pojem věty oproti pojmu věty staré apofantické analytiky 293 // § 7. Syntaktické formy, syntaktické látky, syntaxe 294 // § 8. Syntagma a člen. Samostatné soudy jako syntagmata, stejně tak i soudy v rozšířeném smyslu 296 // § 9. „Obsah soudu" jako syntaktická látka soudu pojatého jako syntagma 296 // § 10. Stupně syntaktického zformování 298 // § 11. Nesyntaktické formy a látky - vykázané uvnitř čistých syntaktických látek 298 //

§ 12. Jádrový útvar s jádrovou látkou a jádrovou formou 299 // § 13. Preferování substantivní kategorie. Substantivizace 300 // § 14. Přechod ke komplexním konstrukcím 301 // § 15. Pojem „termín“ v tradiční formální logice 301 // Příloha II K FENOMENOLOGICKÉ KONSTITUCI SOUDU. PŮVODNĚ AKTIVNÍ SOUZENÍ A JEHO SEKUNDÁRNÍ MODIFIKACE // § 1. Aktivní souzení jakožto samoutvářející souzení oproti jeho sekundárním modifikacím 303 // § 2. Z obecné teorie intencionality 304 // a) Původní vědomí a intencionální modifikace. Statický intencionální výklad. Výklad „mínění“ a míněného „samého“. Rozmanitost možných způsobů vědomí téhož // b) Intencionální výklad geneze. Genetická i statická původnost zkušenostního způsobu danosti. „Původní založení" „apercepce“ pro každou kategorii předmětu 306 // c) Časová forma intencionální geneze a její konstituce. Retencionální obměna. Sedimentace v podkladu jakožto tom, co není zřetelně vyzdviženo (bytí nevědomým) 307 // § 3. Neoriginální způsoby danosti soudu 309 // a) Retencionální forma jakožto o sobě první forma „sekundární smyslovosti“. Živoucím způsobem se proměňující konstituce vícečlenného soudu 309 // b) Pasivní znovuvzpomínka a její konstitutivní výkon pro soud jako trvající jednotu 310 // c) Vynoření se ve formě aperceptivního nápadu je analogon vynoření se ve formě pasivní znovuvzpomínky 311 // § 4. Podstatné možnosti aktivace pasivních způsobů danosti 312 // § 5. Základní formy původně vytvářejícího souzení a souzení vůbec 313 // § 6. O nezřetelném řečovém souzení a jeho funkci 314 // § 7. Přednost konfuznosti spjaté s retencí a se znovuvzpomínkou oproti konfuznosti aperceptivní: sekundární evidence v konfuznosti 316 // Příloha III K IDEJI „LOGIKY POUHÉ NEKONTRADIKČNOSTI“ NEBO „LOGIKY POUHÉ KONSEKVENCE“ //

§ 1. Cíl formální nekontradikčnosti a formální konsekvence. Širší a užší pojetí těchto pojmů 318 // § 2. Zpětný vztah systematické a radikální výstavby čisté analytiky k nauce o syntaxích 321 // § 3. Charakteristika analytických soudů jako soudů pouze „poznání ujasňujících“ a jako „tautologií“ 324 // § 4. Poznámky o tautologii ve smyslu logistiky - od O. Beckera (K § 14-18 hlavního textu) 325 // b) Vynoření ideje rozšířené analytiky, Leibnizovy „mathesis universalis" a. metodicko-technické sjednocení tradiční sylogistiky a formální matematiky 87 // § 24. Nový problém formální ontologie. Charakteristika tradiční formální matematiky jako formální ontologie 89 // § 25. Tematická rozdílnost a přece věcná sounáležitost formální apofantiky a formální ontologie 91 // § 26. Historické důvody zakrytí problému jednoty formální apofantiky a formální matematiky 92 // a) Nedostatek pojmu čisté prázdné formy 92 // b) Nedostatek poznání ideality apofantických útvarů 93 // c) Další důvody, zejména pak nedostatek pravého zkoumání původu 95 // d) Poznámka o Bolzanově stanovisku k ideji formální ontologie 96 // § 27. Zavedení ideje formální ontologie v Logických zkoumáních 97 // a) První konstitutivní zkoumání kategoriálních předmětností ve Filosofii aritmetiky 98 // b) Cesta Prolegomen od formální apofantiky k formální ontologii 99 // 3. kapitola. Teorie deduktivních systémů a teorie multiplicity // § 28. Nejvyšší stupeň formální logiky: teorie deduktivních systémů či teorie multiplicity 101 // § 29. Formalizující redukce nomologických věd a nauka o multiplicitě 103 // § 30. Nauka o multiplicitě počínaje Riemannem 104 // § 31. Pregnantní pojem multiplicity nebo „deduktivního“, „nomologického“ systému vyjasněný pojmem „definitnosti“ 105 //

§ 32. Nejvyšší idea nauky o multiplicitě jakožto univerzální nomologické vědy o formách multiplicit 107 // § 33. Skutečná formální matematika a matematika herních pravidel 108 // § 34. Upíná formální matematika je identická s úplnou logickou analytikou 109 // § 35. Proč se v oblasti mathesis universalis jakožto univerzální analytiky mohou stát tematickými pouze deduktivní formy teorií 110 // a) Pouze deduktivní teorie má systémovou formu čistě analytickou 110 // b) Položení otázky: kdy má nějaký systém vět systémovou formu, která může být analyticky charakterizována 112 // § 36. Ohlédnutí zpět a předznačení dalších úkolů 113 // B. Fenomenologické objasnění dvoustrannosti formální logiky jako formální apofantiky a formální ontologie // 4. kapitola. Zaměření na předměty a zaměření na soudy // § 37. Otázka vztahu formální apofantiky a formální ontologie; nedostatečnost dosavadních ujasnění 115 // § 38. Předměty soudů jako takové a syntaktické útvary 116 // § 39. Rozšíření pojmu soudu na všechny výtvory syntaktických akcí 117 // § 40. Formální analytika jako myšlenková hra a logická analytika. Vztah k možné aplikaci patří k logickému smyslu formální mathesis 118 // § 41. Rozdíl mezi apofantickým a ontologickým postojem a úkol jeho objasnění 119 // § 42. Řešení tohoto úkolu 120 // a) Souzení není zaměřeno na soud, nýbrž na tematickou předmětnost 120 // b) Identita tematického předmětu v proměně syntaktických operací 121 // c) Typika syntaktických forem předmětů jako typika modů „něčeho“ 122 // d) Dvojí funkce syntaktických operací 123 // e) Souvislost souzení v jednotě určující se substrátové předmětnosti. Konstituce jejího určujícího „pojmu“ 124 //

f) Kategoriální útvary vznikající v aktivitě určování jakožto habituální a intersubjektivní vlastnictví 125 // g) Srovnání předmětnosti dané myšlení již předem a kategoriální předmětnosti myšlení - osvětleno na příkladu přírody 126 // § 43. Analytika jako formální teorie vědy je formální ontologií a jako taková je zaměřena předmětně 127 // § 44. Obrat od analytiky jako formální ontologie k analytice jako formální apofantice 128 // a) Změna tematického zaměření od předmětných oborů k soudům ve smyslu logiky 128 // b) Fenomenologické osvětlení této změny postoje // 129 // a) Zaměření toho, kdo soudí naivně a bezprostředně 129 // c) V kritickém postoji toho, kdo chce poznávat, se odlišuje míněná předmětnost jako taková od předmětnosti skutečné 130 // g) Postoj vědce; míněné jako takové předmětem jeho kritiky poznání 131 // § 45. Soud ve smyslu apofantické logiky 133 // § 46. Pravda a nepravdivost jako výsledek kritiky. Dvojí smysl pravdy a evidence 134 // 5. kapitola. Apofantika jako nauka o smyslu a jako pravdivostní logika // § 47. Z orientace tradiční logiky na kritický postoj vědy vyplývá její apofantická orientace 137 // § 48. Soudy jako pouhé míněné předmětnosti příslušejí k regionu smyslu. Fenomenologická charakteristika zaměření na smysly 138 // § 49. Dvojí smysl soudu (věty) 140 // § 50. Rozšíření pojmu smysl na celou pozicionální sféru a rozšíření formální logiky o formální axiologii a praktiku 141 // § 51. Čistá konsekvenční logika jako čistá nauka o smyslu. Členění na konsekvenční logiku a logiku pravdivosti platí i pro nauku o multiplicitě jako nejvyšší stupeň logiky 143 // § 52. „Mathesis pura“ ve vlastním smyslu logická a mimologická „mathesis pura“. „Matematika matematiků" 144 // § 53. Osvětlení na příkladu eukleidovské multiplicity 146 //

§ 54. Závěrečné stanovení poměru mezi formální logikou a formální ontologií 148 // a) Položení otázky 148 // b) Korelativní dvojí smysl formální logiky 149 // c) Idea formální ontologie oddělitelná od ideje teorie vědy 152 // DRUHÝ ODDÍL - OD FORMÁLNÍ LOGIKY K LOGICE TRANSCENDENTALNI // 1. kapitola. Psychologismus a transcendentalní založení logiky // § 55. Otázka, jestli s rozvojem logiky jakožto logiky objektivně-formální je už učiněno zadost ideji i jenom formální teorie vědy 157 // § 56. Výtka psychologismu namířená proti každému subjektivně zaměřenému zkoumání logických útvarů 158 // § 57. Logický psychologismus a logický idealismus 161 // a) Motivy pro tento psychologismus 161 // b) Idealita logických útvarů jakožto ireálné vystupování v logicko-psychické sféře 162 // § 58. Evidence ideálních předmětů je analogická k evidenci předmětů individuálních 163 // § 59. Obecná charakteristika evidence jakožto samodání 164 // § 60. Základní zákonitost intencionality a univerzální funkce evidence 166 // § 61. Funkční role evidence u všech, ať již reálných, nebo ireálných předmětů jakožto syntetických jednot 169 // § 62. Idealita všech druhů předmětnosti oproti konstituujícímu vědomí. Mylný pozitivistický výklad přírody jako jistý druh psychologismu 171 // § 63. Původně vytvářející aktivita jakožto samodání logických útvarů a smysl řeči o jejich vytváření 173 // § 64. Přednost bytí reálných předmětů před ireálnými předměty 174 // § 65. Obecnější pojem psychologismu 175 // § 66. Psychologistický idealismus a idealismus fenomenologický. Analytická a transcendentalní kritika poznání 175 // § 67. Výtka psychologismu jakožto nepochopení nutné logické funkce transcendentalní kritiky poznání 177 // § 68. Výhled na další úkoly 179 //

2. kapitola. Výchozí otázky transcendentálnělogické problematiky: problémy týkající se základních pojmů // § 69. Logické útvary jsou dány v přímé evidenci. Úloha reflexivního tematizování této evidence 181 // § 70. Smysl požadovaných vyjasnění jako konstitutivního zkoumání původu 182 // a) Posuny intencionálních zacilení a ekvivokace 182 // b) Ujasnění rozlišovaných základních pojmů logických disciplín jako odhalení skryté subjektivní metody utváření těchto pojmů a jako její kritika 183 // § 71. Problémy základů věd a konstitutivní zkoumání původu. Logika povolána k vůdčí roli 185 // § 72. Subjektivní struktury jako apriori, jež je korelativní k apriori objektivnímu. Přechod k novému stupni kritiky 186 // 3. kapitola. Idealizující předpoklady logiky a jejich konstitutivní kritika // § 73. Idealizující předpoklady matematické analytiky jako témata konstitutivní kritiky. Ideální identita soudových útvarů jako konstitutivní problém 189 // § 74. Ideality mající formu „a tak dále“, ideality konstruktivních nekonečností a jejich subjektivní korelát 193 // § 75. Analytický zákon sporu a jeho subjektivní obrat 193 // § 76. Přechod k subjektivní problematice pravdivostní logiky 195 // § 77. Idealizující předpoklady obsažené ve větě o sporu a o vyloučeném třetím 197 // § 78. Obrat zákonů „modus ponens a tollens“ v subjektivní zákony evidence 199 // § 79. Předpoklady pravdivosti a nepravdivosti o sobě a předpoklad rozhodnutelnosti všech soudů 200 // §80. Evidence předpokladu pravdivosti a úkol její kritiky 201 // § 81. Formulace dalších problémů 204 // 4. kapitola. Zpětné převedení kritiky evidence logických principů na kritiku evidence zkušenosti // § 82. Redukce soudů na poslední soudy. Původní kategoriální obměny něčeho a původní substrát individuum 206 //

§ 83. Paralelní redukce pravd. Zpětné vztažení všech pravd na svět individuí 208 // § 84. Stupňový sled evidencí; evidence zkušenosti je evidencí o sobě první. Pregnantní pojem zkušenosti 209 // § 85. Pravé úkoly takzvané teorie soudů. Geneze smyslů soudů jako vodítko k vyhledání stupňového uspořádání evidencí 210 // § 86. Evidence předpredikativní zkušenosti jakožto o sobě první téma transcendentalní teorie soudů. Zkušenostní soud jakožto soud původu 212 // § 87. Přechod k evidencím vyššího stupně. Otázka relevance jader pro evidenci věcně obsažných a formálních obecností 215 // § 88. Implikovaný předpoklad analytického zákona sporu: každý soud se dá přivést k evidenci zřetelnosti 217 // § 89. Možnost evidence zřetelnosti 218 // a) Smysl jako soud a jako „soudový obsah“. Ideální existence soudu předpokládá ideální existenci obsahu soudu 218 // b) Ideální existence soudového obsahu je vázána na podmínky jednoty možné zkušenosti 220 // § 90. Aplikace na principy pravdivostní logiky: ty platí jen pro obsahově smysluplné soudy 221 // § 91. Přechod k novým otázkám 222 // 5. kapitola. Subjektivní zdůvodnění logiky jako transcendentálněfilosofický problém // § 92. Ujasnění smyslu pozitivity objektivní logiky 224 // a) Vztaženost historické logiky na reálný svět 224 // b) Naivní předpoklad světa zařazuje logiku mezi pozitivní vědy 226 // § 93. Nedostatečnost pokusů kritiky zkušenosti od doby Descarta 227 // a) Naivní předpoklad platnosti objektivní logiky 227 // b) Nepostižení pravého transcendentálního smyslu karteziánské redukce na ego 228 // c) Založení logiky vede k univerzálnímu problému transcendentalní fenomenologie 230 // 5. kapitola. Transcendentalní fenomenologie a intencionální psychologie. Problém transcendentálního psychologismu //

§ 94. Veškeré jsoucí konstituováno v subjektivitě vědomí 232 // § 95. Nutnost vycházet z každému vlastní subjektivity 235 // § 96. Transcendentalní problematika intersubjektivity a intersubjektivního světa 237 // a) Intersubjektivita a svět čisté zkušenosti 237 // b) Zdání transcendentálního solipsismu 240 // c) Problémy objektivního světa jakožto problémy vyššího stupně 241 // d) Závěrečná úvaha 242 // § 97. Metoda odhalování konstituce vykonávané vědomím ve svém univerzálním filosofickém významu 243 // §98. Konstitutivní zkoumání jako apriorní 244 // § 99. Psychologická a transcendentalní subjektivita. Problém transcendentálního psychologismu 248 // § 100. Historicko-kritické poznámky k vývoji transcendentalní filosofie a obzvláště k transcendentalní problematice formální logiky 252 // 7. kapitola. Objektivní logika a fenomenologie rozumu // § 101. Subjektivní založení logiky jako transcendentalní fenomenologie rozumu 262 // § 102. Vztaženost tradiční logiky ke svétu a otázka po povaze „poslední“ logiky normující její transcendentalní ujasnění samo 263 // § 103. Absolutní založení poznání je možné pouze v univerzální vědě o transcendentalní subjektivitě jakožto jediném absolutně jsoucím 266 // § 104. Transcendentalní fenomenologie jako sebevýklad transcendentalní subjektivity 267 // § 105. Přípravy pro závěr transcendentalní kritiky logiky. Obvyklé teorie evidence zaváděny na chybnou cestu předpokladem absolutní pravdy 271 // § 106. Další poznámky ke kritice předpokladu absolutní pravdy a dogmatických teorií evidence 273 // § 107. Náčrt transcendentalní teorie evidence jakožto intencionálního výkonu 275 // a) Evidence vnější (smyslové) zkušenosti 275 // b) Evidence „vnitřní zkušenosti“ 277 //

c) Hyletická data a intencionální funkce. Evidence imanentních časových dat. 278 // d) Evidence jako apriorní strukturní forma vědomí 281 // ZÁVĚREČNÉ SLOVO 283 // Příloha I - SYNTAKTICKÉ FORMY A SYNTAKTICKÉ LÁTKY, JÁDROVÉ FORMY A JÁDROVÉ LÁTKY // § 1. Členění predikativních soudů 287 // § 2. Věcná vztaženost v soudech 289 // § 3. Čisté formy a látky 290 // § 4. Nižší a vyšší formy. Jejich vzájemný vztah smyslu 291

cnb001715033