Autor studie, věnované problematice vývoje sovětského divadla, zaměřuje se na modernistické tendence, představované ve dvacátých a třicátých letech režiséry Mejercholdem, Vachtangovem, Tairovem a jinými, kteří programově usilovali o vytvoření nového moderního divadla. Seznamuje s jednotlivými tvůrčími proudy a experimentálními výboji, které se staly inspiračními zdroji celého světového umění, a zároveň ukazuje, jak hluboce bylo toto úsilízasaženo uplatňováním estetických kritérií kultu osobnosti.