.

0 (hodnocen0 x )

(9) Půjčeno:125x 

BK

2., opr. a rozš. vyd.

Praha : Academia, 2009

569 s. : il. ; 26 cm

ISBN 978-80-200-1767-3 (brož.)

Obsahuje bibliografii na s. [523]-549 a rejstřík

000177369

PŘEDMLUVA 31 // PŘEDMLUVA K DRUHÉMU, PŘEPRACOVANÉMU VYDÁNÍ 34 // I BIOLOGICKÁ EVOLUCE 35 // 1.1 Některé systémy v čase hromadí změny, podléhají evoluci 35 // 1.2 Živé systémy jsou subjektem i objektem zvláštního typu evoluce, evoluce biologické 35 // 1.3 Komplexita patří k nejnápadnějším vlastnostem živých organismů, její vznik však patrně není specifickým projevem biologické evoluce 35 // 1.4 Nápadnou vlastností organismů je jejich vnitřní uspořádanost 40 // 1.5 Pro organismy je dále typická jejich vzájemná různorodost a pro biosféru jako celek vysoká biodiverzita 43 // 1.6 Pro biologickou evoluci je charakteristické vytváření účelných vlastností 44 // 1.7 Účelné vlastnosti živých systémů vznikají působením přirozeného výběru 46 // 1.8 Přirozený výběr je založen na nerovnoměrném předávání alel pocházejících od jednotlivých individuí do genofondu následujících generací 47 // 1.9 Předmětem biologické evoluce se mohou stát pouze systémy dostatečně komplexní, obsahující vzájemně si konkurující prvky schopné reprodukce, proměnlivosti a dědičnosti 48 // 1.10 Soubor vlastností ovlivňujících šance jedince předat své geny do genofondu následujících generací označujeme termínem biologická zdatnost 50 // 1.11 Biologická evoluce má většinu znaků náhodného procesu 52 // 1.12 Evoluce je oportunistická a nedokáže plánovat dopředu 53 // 1.13 Evoluce neoptimalizuje, ale zlepšuje, nenachází globální, ale jen lokální optima 53 // 1.14 Směr a celkový průběh biologické evoluce může být významně ovlivňován existencí evolučních omezení 54 // II DĚDIČNOST 57 // II 1 Nosičem genetické informace je u dnešních organismů nukleová kyselina 57 // II.2 O interpretaci genetické informace obsažené v DNA se stará molekulární aparát buňky 60 //

II.3 Základní jednotkou genetické informace je gen 62 // II.4 Stejný znak může být podmíněn různými geny a stejný gen může ovlivňovat výskyt a formu mnoha znaků 64 // II.5 Způsob předávání genů z generace na generaci popisují Mendelovy genetické zákony 67 // II.6 Mezi geny na stejném chromosomu existuje tzv. genová vazba 71 // II.7 Dědivost znaku vyjadřuje podíl jeho geneticky podmíněné variability na celkové, tedy i prostředím podmíněné variabilitě v tomto znaku 74 // II.8 Významná část informace, která určuje vlastnosti buněk a nepřímo i vlastnosti mnohobuněčných organismů, je přítomna ve formě epigenetické informace 77 // III MUTACE 81 // III.1 Mutace jsou na úrovni druhu zdrojem evolučních novinek 81 // III.2 Změny v DNA je praktické rozdělovat na mutace a poškození 81 // III.3 Mutacionismus byl pokládán za alternativu darwinismu 81 // III.4 Mutacionismus nedokáže objasnit vývoj adaptivních znaků 82 // III.5 Podle fyzické povahy rozlišujeme bodové, řetězcové, chromosomové a genomové mutace 82 // III.6 Podle vlivu na biologickou zdatnost organismu můžeme rozlišovat mutace pozitivní, negativní a selekčně neutrální 87 // III.7 Podle příčiny vzniku rozlišujeme mutace spontánní a indukované 88 // III.8 Evoluce patrně optimalizovala frekvenci spontánních mutací 88 // III.9 K mutacím dochází s větší frekvencí v genomech samců 89 // III.10 Místa výskytu mutací nejsou v řetězci DNA rozložena rovnoměrně 90 // III.11 Fluktuační testy ukazují, že mutace vznikají náhodně, nikoli cíleně 91 // III.12 U některých organismů existují mechanismy umožňující v konkrétních situacích mutovat cíleně 93 // III.13 Samotná možnost cílených mutací by ještě nepostačovala k existenci lamarckistické evoluce 96 //

III.14 Kromě mikromutací existují i makromutace, jejich evoluční význam však nelze přeceňovat 99 // III.15 Lysenkistické přeskoky jednoho druhu ve druhý patrně neexistují a zcela jistě nehrají významnější úlohu v evoluci 100 // IV PŘIROZENÝ VÝBĚR 101 // IV.1 Přirozený výběr zahrnuje minimálně výběr přírodní a výběr pohlavní 101 // IV.2 Veškeré typy výběru mohou existovat ve dvou základních formách, ve formě měkké a tvrdé 101 // IV.2.1 Haldaneovo dilema se týká pouze tvrdého výběru 102 // IV.3 Z terénních pozorování byla odvozena existence dvou typů selekce, selekce k větší růstové rychlosti (r-selekce) a selekce k větší konkurenceschopnosti (K-selekce) 102 // IV.5 Jestliže zdatnost nositelů určité alely závisí na jejich četnosti v populaci, hovoříme o výběru závislém na frekvenci 105 // IV.6 Populační genetika většinou studuje působení selekce na modelech panmiktické populace s neomezovaným růstem, vystavené působení tvrdé, na frekvenci nezávislé selekce 108 // IV.7 Výběr vnitrodruhový, mezidruhový a druhový jsou zcela odlišné a významem nesrovnatelné děje 111 // IV.8 Výběr můžeme rozlišit podle úrovně, na které operuje, na individuální, skupinový, příbuzenský, mezidruhový, případně mezispolečenstvový výběr 112 // IV.9 U organismů s pohlavním rozmnožováním je zásadním způsobem omezena účinnost individuálního výběru, neboť se zde nedědí z generace na generaci genotyp (a tedy ani fenotyp) jedince 118 // V GENETICKÝ DRIFT 125 // V.1 Ke změnám ve frekvencích jednotlivých alel v genofondu populace může docházet vlivem náhodných procesů, genetickým driftem 125 // V.2 V konečně velkých populacích vede genetický drift k fixaci některých alel 126 //

V.3 Pravděpodobnost fixace určité alely účinkem genetického driftu je určena její původní frekvencí v populaci 131 // V.4 V malých populacích rozhoduje o osudu kterékoli mutace spíše genetický drift než selekce 134 // V.5 Důležitou kategorii mutací představují mírně negativní (slabě škodlivé) mutace 136 // V.6 Teorie neutrální evoluce má klíčový význam pro metodiku poznávání jedné ze dvou složek biologické evoluce, tj. kladogeneze 136 // VI EVOLUČNÍ TAHY 138 // VI.1 Typy mutací, ke kterým v organismu dochází, jsou z velké části určovány mutačním tahem a reparačním tahem 138 // VI.2 Molekulární tah vzniká jako důsledek stochastických i deterministických procesů odpovědných za VI.3 Meiotický tah je zodpovědný za diferenciální předávání alel do pohlavních buněk, a tedy do dalších generací prostřednictvím diferenciálního předávání příslušných chromosomů 148 // VII GENOVÝ TOK 153 // VII.1 Naprostá většina druhů vytváří v rámci svého areálu výskytu velké množství vzájemně více či méně geneticky izolovaných populací 153 // VII.2 Existence populační struktury má zásadní význam pro charakter, rychlost a mnohdy i směr mikroevolučních dějů, které v rámci jednotlivých druhů probíhají 155 // VII.3 Teorie posunující se rovnováhy vyzdvihuje fakt, že ve strukturované populaci s vhodnou intenzitou genového toku může docházet snáze k adaptivní evoluci než v populaci nestrukturované 159 // VIII POLYMORFISMUS 162 // VIII.1 Teprve moderní metody molekulární genetiky umožnily detekovat a studovat monomorfní geny 162 // VIII.2 Téměř všechny geny se vyskytují v populaci v mnoha variantách, většina rozdílů mezi variantami však připadá na vrub neutrálních mutací 162 // VIII.3 Existují dva základní typy polymorfismu 162 //

VIII.4 Polymorfismus druhého typu může být udržován v populaci pouze specifickými mechanismy 163 // VIII.5 Polymorfismus může zvyšovat efektivnost využívání dostupných zdrojů a současně i měnit evoluční potenciál populace 173 // IX EVOLUCE SEKVENCE DNA 175 // IX.1 Na úrovni DNA patrně velkou část evolučních změn reprezentují selekčně neutrální mutace 175 // IX.2 Frekvence fixací neutrálních mutací, tj. substituční rychlost neutrálních mutací, nezávisí na velikosti populace, podíl selekčně neutrálních mutací na celkovém počtu mutací, a tedy i celková substituční rychlost je však vyšší v malých populacích 175 // IX.3 Substituční rychlosti pro neutrální mutace zpravidla výrazně převyšují substituční rychlosti pro mutace selekčně významné; v genech vystavených intenzivní pozitivní selekci však může naopak převažovat fixace mutací selekčně významných 177 // IX.4 Kumulace neutrálních mutací v průběhu fylogeneze může sloužit jako molekulární hodiny, umožňující biologům datovat jednotlivé události fylogeneze 178 // IX.5 Na molekulární úrovni existuje v přírodních populacích nesmírné množství selekčně neutrálního genetického polymorfismu 187 // X VZNIK ŽIVOT A 193 // X.1 Protobiologie je věda o vzniku živých systémů ze systémů neživých 193 // X.2 Dnešní organismy jsou založeny na jednotném organizačním principu 194 // X.3 Existují čtyři základní alternativy vzniku stávajícího obecného organizačního principu 194 // XI EVOLUCE GENŮ 203 // XI.1 Každý gen vzniká z genu 203 // XI.2 Nové geny vznikají z nadbytečných kopií genů či z postrádátelných genů starých 204 // XI.3 Nadbytečná kopie genu vzniká zpravidla genovou či genomovou duplikací 204 //

XI.4 Diploidní organismy obsahují všechny geny minimálně ve dvou kopiích, mechanismus vzniku nového genu z jedné z kopií je však poněkud komplikovaný 205 // XI.5 Nové geny mohou vznikat mezidruhovým přenosem genů 206 // XI.6 Mnohé geny vykazují vnitřní periodicitu v důsledku přítomnosti mnohonásobných tandemových repeticí krátkých sekvenčních motivů 207 // XI.7 Geny se skládají z oblastí exonů a intronů 211 // XII EVOLUCE ONTOGENEZE A ŽIVOTNÍHO CYKLU 217 // XII.1 Buněčný cyklus vzniká v důsledku nutného střídání fáze s nezreplikovanou DNA, kdy je buněčné dělení zakázáno, a fáze s replikovanou DNA, kdy je dělení povoleno 217 // XII.2 Diploidní stav genomu je možné obnovit nejen replikací vlastní DNA, ale i splynutím dvou haploidních buněk 220 // XII.3 Obnovování diploidie splynutím dvou haploidních buněk, spojené dnes většinou s pohlavním rozmnožováním, umožňuje opravu poškození DNA a některých typů mutací 220 // XII.4 Amfimixie vytvořila podmínky pro šíření ultrasobeckých genů a způsobila přechod darwinovské evoluce v evoluci dawkinsovskou 222 // XII.5 Mnohobuněční mohou překonat některá evoluční omezení limitující jednobuněčné organismy, mohou například dorůstat větších rozměrů a mít složitější tělesnou stavbu 226 // XII.6 U mnohobuněčných organismů se objevuje složitý životní cyklus, zahrnující v typickém případě fázi jednobuněčnou, fázi růstu a diferenciace mnohobuněčného organismu a fázi pohlavní dospělosti 227 // XII.7 Při individuálním vývinu mnohobuněčného organismu se ve významné míře uplatňují epigenetické procesy 233 // XII.8 V anagenezi živočichů se složitým vývinem se může zásadním způsobem uplatňovat neotenie a další typy heterochronií 239 //

XII.9 Účast epigenetických procesů v ontogenezi hraje důležitou roli při vzniku morfologicky a ekologicky odlišných stadií v životním cyklu organismů 240 // XII.10 Uplatnění morfologicky, funkčně a ekologicky odlišných stadií v životním cyklu organismů vede k divergenci životních strategií jednotlivých druhů 240 // XIII EVOLUCE POHLAVNÍHO ROZMNOŽOVÁNÍ 245 // XIII.1 U dnešních eukaryotických organismů pohlavní rozmnožování výrazně převládá 245 // XIII.2 Pohlavní rozmnožování s sebou přináší řadu nevýhod a rizik 246 // XIII.3 Existují čtyři základní typy hypotéz vysvětlujících vznik a přetrvávání pohlavního rozmnožování 249 // XIV EVOLUČNÍ DŮSLEDKY POHLAVNÍHO ROZMNOŽOVÁNÍ 267 // XIV.1 Vznik pohlavního rozmnožování je provázen vznikem funkční anizogamie, diferenciací gamet na jednotlivé rozmnožovací typy 267 // XIV.2 Další etapou evoluce pohlavnosti je vznik morfologické anizogamie, diferenciace pohlavních buněk na mikrogamety a makrogamety 268 // XIV.3 U mnohobuněčných se střídá fáze gamety a fáze mnohobuněčného organismu; jak mezi mnohobuněčnými jedinci, tak mezi gametami může docházet k přirozenému výběru 270 // XIV.4 Možnost oddělené produkce mikrogamet a makrogamet vytváří u mnohobuněčných organismů předpoklady ke vzniku gonochorismu 272 // XIV.5 Poměr počtu narozených mláďat samčího a samičího pohlaví se nápadně často blíží hodnotě jedna 273 // XIV.6 Pohlaví jedince je většinou určeno geneticky 277 // XIV.7 Produkce makrogamet je nákladnější než produkce mikrogamet, což má řadu zajímavých evolučních důsledků 278 // XIV.8 Mezi příslušníky stejného druhu dochází k mezipohlavní a vnitropohlavní kompetici, evoluční výsledek této kompetice nám umožňuje odhadnout teorie her 279 //

XV POHLAVNÍ VÝBĚR 287 // XV.1 Působením pohlavního výběru jsou selektováni jedinci s větší sexuální zdatností 287 // XV.2 O míře, v jaké budou příslušníci určitého pohlaví vystaveni pohlavnímu výběru, rozhoduje „zákon nabídky a poptávky“ 287 // XV.3 Kompetice může mít formu více čí méně ritualizovaného boje nebo více čí méně pasivního podrobování se výběru prováděnému příslušníky druhého pohlaví 289 // XV.4 Působením pohlavního výběru mohou vznikat morfologické struktury nebo etologické vzorce chováni snižující životaschopnost svého nositele 289 // XV.5 Z hlediska evoluční biologie je zajímavým problémem mechanismus vzniku samičí preference pro určitý druhotný pohlavní znak 293 // XV.6 Pohlavní výběr se patrně výraznou měrou uplatňuje v evoluci člověka 303 // XV.7 K pohlavnímu výběru dochází i u rostlin 303 // XVI EVOLUCE CHOVÁNÍ 304 // XVI. 1 Chování jedince se může během života snadno a opakovaně měnit, výsledná plasticita chování umožňuje přizpůsobovat fenotyp proměnlivému prostředí 304 // XVI.2 V průběhu evoluce se u některých taxonů vytvořily takové mechanismy řízení chování, které umožňují jedinci účelně reagovat i na vlivy prostředí, s nimiž se daný druh v minulosti ještě nesetkal 305 // XVI.3 Lamarckistický model evoluce předpokládal, že změna chování u živočichů předchází ostatním změnám v jejich fenotypu 308 // XVI.4 Jednotlivé vzorce chování lze z evolučního hlediska rozdělovat podle toho, jak ovlivní biologickou zdatnost svého nositele a biologickou zdatnost ostatních jedinců v populaci 311 // XVI.5 Evoluce chování je založena na kompetici alternativních vzorců chování, tento proces lze studovat pomocí matematického aparátu teorie her 313 //

XVI.6 Organismy se při volbě svého chování neřídí součtem nákladů a zisků vyjádřených v jednotkách biologické zdatnosti, ale obdobným součtem negativních a pozitivních emocí 317 // XVII KULTURNÍ EVOLUCE 320 // XVII.1 Některé adaptivní vlastnosti vznikají a podléhají změnám v průběhu kulturní evoluce 320 // XVII.2 Informace podmiňující určitý kulturně předávaný znak se v současnosti většinou označuje termínem mem 323 // XVII.3 Memy se mohou šířit v populaci mnohem efektivněji a rychleji než geny 325 // XVII.4 Kulturní evoluce probíhá jako kompetice memů 326 // XVII.5 Při šíření memů se uplatňují stejné zákonitosti jako při šíření nakažlivých chorob 328 // XVIII KOEVOLUCE 330 // XVIII.1 Změny biotických faktorů prostředí mají kumulativní charakter a jsou nevratné 330 // XVIII.2 Charakter biologické evoluce je dán nutností neustále se přizpůsobovat kumulativním a nevratným proměnám prostředí 330 // XVIII.3 V biosféře se mohou dlouhodobě udržet pouze druhy schopné se trvale dostatečně rychle přizpůsobovat jejím proměnám 331 // XVIII.4 Koevoluce mívá často charakter jakýchsi závodů ve zbrojení 331 // XVIII.5 V některých případech je koevoluce dvou druhů těsně provázána a v jejím průběhu vznikajíu obou druhů specifická přizpůsobení podmínkám koexistence těchto druhů 333 // XVII1.6 Koncept rozšiřeného fenotypu předpokládá, že v koevoluci se fixují i geny, které neovlivňují fenotyp organismu, v němž se nacházejí, ale ovlivňují fenotyp příslušníků cizího druhu 334 // XVIII.7 Zajímavým produktem koevoluce dvou či více druhů je mimetismus, napodobování vzhledu příslušníků cizího druhu 338 // XVIII.8 Výstražné zbarvení je produktem koevoluce predátora a jeho potenciální kořisti 339 //

XIX EVOLUCE PARAZITŮ 342 // XIX.1 Interakce parazita a hostitele patrně mají mimořádný význam v evoluci organismů 342 // XIX.2 Přizpůsobování parazita hostiteli vede často ke zužováni jeho hostitelského spektra 344 // XIX.3 Paraziti přispívají k udržování biodiverzity 346 // XIX.4 Mikroevoluce parazitického druhu směřuje k maximalizaci základní reprodukční konstanty R 346 // XIX.5 Koevoluce parazita a hostitele často vede ke změnám patogenních projevů parazitózy 349 // XIX.6 Parazit často napomáhá svému šíření specifickým ovlivněním fyziologických, ekologických i etologických vlastností hostitelského organismu 357 // XIX.7 Kladogeneze parazitického taxonu často kopíruje kladogenezí taxonu hostitelského 366 // XIX.8 Anageneze parazitů v některých případech zahrnuje snižování komplexity organismu 367 // XX DRUHY 369 // XX, 1 Základní taxonomickou jednotkou je druh 369 // XX.2 Existuje několik principiálně odlišných teoretických pojetí druhu 369 // XX. 3 Teoretické pojetí druhů se odráží i ve způsobu vymezování jednotlivých druhů v taxonomické praxi 376 // XX.4 Několik definic druhu se snaží vymezit hranice druhů vznikajících a zanikajících v průběhu evoluce 383 // XXI SPECIACE 386 // XXI.1 Existují dva principiálně rozdílné typy speciací, speciace štěpná a speciace fyletická 386 // XXI.2 Z hlediska délky trvání lze rozlišovat speciace okamžité a speciace postupné 387 // XXI.3 Nový druh se může vyvíjet alopatrícky nebo sympatricky, tj. mimo kontakt nebo v kontaktu s druhem mateřským 388 // XXI.4 Existují důležité rozdíly mezi průběhem speciace u druhů bez pohlavního rozmnožování a u druhů s pohlavním rozmnožováním 391 // XXI.5 Podle typu reprodukčních bariér rozlišujeme různé typy speciací 405 // XXII VYMÍRÁNÍ 413 // XXII.1 Skutečné extinkce, vymření druhu, lze někdy obtížně odlišit od pseudoextinkcí,

postupných anagenetických transformací jednoho druhu v druh jiný 413 // XXII.2 V obecné rovině je nejčastějším důvodem extinkce druhu jeho přítomnost v nesprávný okamžik na nesprávném místě 414 // XXII.3 Hlavním zdrojem informace o průběhu a charakteru extinkcí je studium fosilií 414 // XXII.4 Rozsah vymírání na úrovni vyšších taxonů lze kvantifikovat řadou modelů, z nichž nejjednodušší je model pěšáka v poli 415 // XXII.5 Frekvence extinkcí v jednotlivých obdobích historie života drasticky kolísají, v praxi však většinou rozlišujeme vymírání hromadná a vymírání průběžná 416 // XXII.6 Pravděpodobnost extinkce, a tedy i průměrná délka existence druhu se liší mezi jednotlivými skupinami organismů v závislosti na jejich taxonomické příslušnosti i ekologických nárocích 428 // XXII.7 V průběhu času zřejmě klesá průměrná extinkční rychlost a zmenšuje se amplituda její oscilace, ekosystémy se patrně stávají odolnějšími vůči šíření disturbancí 433 // XXII.8 Vymírání organismů v současnosti má charakter nesmírně intenzivního průběžného vymírání 434 // XXIII FYLOGENETIKA 435 // XXIII.1 Všechny známé druhy organismů žijící na Zemi vznikly v průběhu fylogeneze ze společného předka 435 // XXIII.2 Kladogeneze a anageneze jsou dva vzájemně se doplňující aspekty fylogeneze 436 // XXIII.3 Kladogenezí rozumíme postupné odvětvování, ve vzácnějších případech splývání vývojových linií 436 // XXIII.4 Průběh kladogeneze lze nejpřehledněji vyjádřit pomocí stromového grafu, dendrogramu 437 // XXIII.5 Průběh kladogeneze zpravidla rekonstruujeme na základě způsobu sdílení homologií, tj. znaků, které druhy zdědily od svých společných předků 439 //

XXIII.6 Pro rekonstrukci kladogeneze je nutné sledovat rozložení především synapomorfíi, tj. evolučně odvozených forem homologických znaků 442 // XXIII.7 Na základě stejného schématu rozložení synapomorfíi lze často vytvořit velké množství odlišných stromů 444 // XXIII.8 Na základě několika odlišných stromů je možné vytvořit jeden konsenzuální strom 445 // XXIV MOLEKULÁRNÍ FYLOGENETIKA 447 // XXIV.1 Z hlediska systematiky a fylogenetiky mají molekulární znaky ve srovnání se znaky klasickými,například morfologickými, řadu důležitých výhod 447 // XXIV.2 Pro některé typy studií a pro řešení určitých typů otázek však nepředstavují molekulární znaky plnohodnotnou náhradu znaků klasických 450 // XXIV.3 Molekulární znaky v praxi zjišťujeme pomocí celé řady přímých i nepřímých metod 450 // XXIV.4 Multílokusové analýzy poskytují spolehlivější výsledky než analýzy jednolokusové, pro studium vnitropopulačních procesů však bývají výsledky jednolokusových analýz užitečnější 465 // XXIV.5 Některé molekulámětaxonomické metody poskytují data znaková, jiné data distanční 466 // XXIV.6 Fenetické metody třídí organismy na základě jejich vzájemné podobnosti, fylogenetické metody na základě jejich příbuznosti 466 // XX1V.7 Pomocí vhodného modelu můžeme z podobností sekvencí DNA či proteinů výpočíst příbuznost druhů,a rekonstruovat tak průběh jejich fylogeneze 467 // XXIV.8 Existují dva principiálně odlišné postupy vytváření fylogenetického stromu - pomocí výpočetního algoritmu a pomocí kritéria optimality 469 // XXIV.9 Spolehlivost získaného stromu je vhodné otestovat pomocí analytických technik, případně pomocí resamplingových testů 469 // XXV TAXONOMIE 473 // XXV.1 Cílem současné taxonomie je vytvoření přirozeného taxonomického systému 473 //

XXV.2 V současnosti existují tři základní metodické přístupy k vytváření taxonomického systému: fenetický,kladistický a evolučně systematický 474 // XXV.3 Základnim požadavkem na biologické taxony j e j ej ich monofyletiěnost 476 // XXV.4 Na základě znalosti kladogeneze lze odvodit, které taxony vytvářet nesmíme, není však možné určit, které taxony vytvářet máme nebo musíme 478 // XXV.5 Pojmenování taxonů se řídí pravidly vědecké nomenklatury 480 // XXVI MAKROEVOLUCE 482 // XXVI.1 Charakter kladogeneze je v rámci vývojové linie určen způsobem a rychlostí střídání jednotlivých speciací a extinkcí 482 // XXV1.2 Průběh kladogeneze mohou významně ovlivnit jednotlivé anagenetické změny 484 // XXVI.3 Kompetice mezi druhy o nejčastějši speciace a nejpomalejší vymírání je podstatou druhového výběru. 487 // XXVI.4 Anagenetické změny probíhají u různých druhů a různých vývojových linií nestejnou rychlostí, tato rychlost se může měnit v čase i v rámci stejné vývojové linie 488 // XXVI.5 Druh se nacházi po většinu své existence ve stavu evoluční stáze 492 // XXVI.6 Anagenetícké změny jednotlivých znaků probíhají u různých taxonů odlišnými směry a odlišnou rychlostí 496 // XXVI.7 Obdobný průběh anageneze v rámci vývojové linie i v rámci několika nezávislých linií se označuje jako evoluční trend 497 // XXVII KRITIKA A OBRANA EVOLUČNÍCH TEORIÍ 502 // XXVII.1 Evoluční teorie je od svého počátku častým terčem věcných i méně věcných útoků 502 // XXVII.2 Věcnou správnost evolučních teorií potvrzuje velké množství přímých i nepřímých dokladů 508 //

XXVIII HISTORIE EVOLUČNÍ BIOLOGIE 514 // XXVIII.1 Vývoj evoluční biologie je možno rozdělit na čtyři etapy: období předdarwinovské, období klasického darwinismu, období neodarwinismu a období současného postneodarwinismu 514 // XXVIII.2 Nej významnějším představitelem předdarwinovské evoluční biologie je zřejmě Lamarck 515 // XXVIII.3 Darwin ve své knize „O původu druhů přirozeným výběrem“ představil hned několik důležitých vzájemně se doplňujících evolučních teorií 517 // XXVIII.4 Pro období klasického darwinismu je typický předpoklad plurality evolučních mechanismů 519 // XXVIII.5 Cestu pro přechod k neodarwinismu otevřelo znovuobjevení Mendelových zákonů dědičnosti a následný rozvoj genetiky, včetně genetiky populační 519 // XXVIII.6 Rozvoj molekulární biologie s sebou přinesl nutnost vysvětlit některé evoluční procesy probíhající na molekulární úrovni, a tedy mimo přímý dosah selekce 520 // XXVIII.7 Začátek postneodarwinismu je spjat s pracemi G. C. Williamse, W. D. Hamiltona, R. Dawkinse, J. Maynarda Smitha a S. J. Goulda 521 // LITERATURA 523 // REJSTŘÍK 550

cnb001998767