Úplné zobrazení záznamu

Toto je statický export z katalogu ze dne 22.09.2020. Zobrazit aktuální podobu v katalogu.

Bibliografická citace

ekologie (@@20121029-10:47:58@@) -- 
0 (hodnocen0 x )
(8.2) Půjčeno:115x 
BK
2., opr. a rozš. vyd.
Praha : Academia, 2009
569 s. : il. ; 26 cm

objednat
ISBN 978-80-200-1767-3 (brož.)
Obsahuje bibliografii na s. [523]-549 a rejstřík
000177369
PŘEDMLUVA 31 -- PŘEDMLUVA K DRUHÉMU, PŘEPRACOVANÉMU VYDÁNÍ 34 -- I BIOLOGICKÁ EVOLUCE 35 -- 1.1 Některé systémy v čase hromadí změny, podléhají evoluci 35 -- 1.2 Živé systémy jsou subjektem i objektem zvláštního typu evoluce, evoluce biologické 35 -- 1.3 Komplexita patří k nejnápadnějším vlastnostem živých organismů, její vznik však patrně není specifickým projevem biologické evoluce 35 -- 1.3.1 Komplexní struktury vznikají v průběhu evoluce aktivním či pasivním přirozeným výběrem, samoorganizací, -- případně tříděním z hlediska stability 37 -- 1.4 Nápadnou vlastností organismů je jejich vnitřní uspořádanost 40 -- 1.4.1 Uspořádanost systému vzniká samoorganizací, přirozeným výběrem a tříděním z hlediska stability 41 -- 1.4.2 Mnohé složitě uspořádané struktury u živých organismů vzniklé bez účasti přirozeného výběru mohou -- až dodatečně získat funkci důležitou z hlediska přežití organismu, mohou se druhotně stát adaptivními 43 -- 1.5 Pro organismy je dále typická jejich vzájemná různorodost a pro biosféru jako celek vysoká biodiverzita 43 -- 1.6 Pro biologickou evoluci je charakteristické vytváření účelných vlastností 44 -- 1.6.1 Účelnost nesmí být zaměňována s účelovostí 44 -- 1.6.2 Divizna je žlutá proto, aby přilákala opylovače, nikoli proto, že obsahuje žlutá barviva 46 -- 1.7 Účelné vlastnosti živých systémů vznikají působením
přirozeného výběru 46 -- 1.7.1 Preadaptace jsou biologické struktury či vzorce chování, které vznikaly v jiném selekčním kontextu, -- než ve kterém se později uplatnila jejich výhodnost 47 -- 1.8 Přirozený výběr je založen na nerovnoměrném předávání alel pocházejících od jednotlivých individuí -- do genofondu následujících generací 47 -- 1.9 Předmětem biologické evoluce se mohou stát pouze systémy dostatečně komplexní, obsahující vzájemně si konkurující prvky schopné reprodukce, proměnlivosti a dědičnosti 48 -- 1.9.1 Přirozený výběr může fungovat pouze u systémů obsahujících reprodukující se prvky 48 -- 1.9.2 Přirozený výběr vyžaduje, aby systémy obsahovaly prvky vykazující proměnlivost, schopnost vytvářet varianty 49 -- 1.9.3 Přirozený výběr je účinný pouze tehdy, jestliže je proměnlivost dědičná 49 -- 1.9.4 Přirozený výběr může působit pouze na systémy, které si nějakým způsobem vzájemně konkurují 49 -- 1.9.5 K biologické evoluci může působením přirozeného výběru docházet pouze u systémů dostatečně komplexních 50 -- 1.10 Soubor vlastností ovlivňujících šance jedince předat své geny do genofondu následujících -- generací označujeme termínem biologická zdatnost 50 -- 1.10.1 Přirozený výběr a biologická zdatnost nejsou definovány kruhem 51 -- 1.10.2 V některých případech je vhodné rozlišovat inkluzivní a exkluzivní zdatnost 51 -- 1.11
Biologická evoluce má většinu znaků náhodného procesu 52 -- 1.12 Evoluce je oportunistická a nedokáže plánovat dopředu 53 -- 1.13 Evoluce neoptimalizuje, ale zlepšuje, nenachází globální, ale jen lokální optima 53 -- 1.14 Směr a celkový průběh biologické evoluce může být významně ovlivňován existencí evolučních -- omezení # 54 -- 1.14.1 Evoluční omezení mohou výrazně předurčovat směr evolučních procesů 56 -- 8 EVOLUČNÍ BIOLOGIE -- II DĚDIČNOST 57 -- II. 1 Nosičem genetické informace je u dnešních organismů nukleová kyselina 57 -- 11.2 O interpretaci genetické informace obsažené v DNA se stará molekulární aparát buňky 60 -- 11.3 Základní jednotkou genetické informace je gen 62 -- II.3.1 Současné pojetí genu jakožto cistronuje praktické z hlediska potřeb molekulární biologie, nevystačíme -- však s ním při studiu evolučních procesů 63 -- 11.4 Stejný znak může být podmíněn různými geny a stejný gen může ovlivňovat výskyt a formu mnoha znaků 64 -- 11.4.1 Vztahy dominance a recesivity jsou nejznámější formou interakcí mezi alelami 64 -- II.4.1.1 Dominance jednotlivých alel může podléhat evoluci 65 -- 11.4.2 Studium vztahů mezi geny a jimi kódovanými znaky zásadně komplikuje existence interakcí mezi geny nacházejícími se v odlišných lokusech 66 -- 11.5 Způsob předávání genů z generace na generaci popisují Mendelovy genetické zákony 67 -- 11.5.1 Pro předávání
genů nacházejících se na pohlavních chromosomech platí Mendelovy zákony -- v poněkud modifikované podobě 68 -- 11.5.2 Za cytoplasmatickou dědičnost jsou odpovědné především geny v genomech buněčných organel endosymbiotického původu 70 -- 11.6 Mezi geny na stejném chromosomu existuje tzv. genová vazba 71 -- 11.6.1 V případě, že geny leží na různých chromosomech, dojde v panmiktické populaci během jediné generace k ustavení rovnovážného zastoupení jednotlivých genotypů, tj. k ustavení Hardyho-Weinbergovy -- rovnováhy 71 -- 11.6.2 V případě, že mezi sledovanými lokusy existuje genová vazba, ustavuje se rovnováha v zastoupení jednotlivých genotypů postupně 72 -- 11.6.3 Geny podílející se na tvorbě stejného znaku se vlivem přirozeného výběru mohou soustředit -- v jednom místě chromosomu a vytvořit tzv. supergen 72 -- II.6.3.1 Existence supergenů může zpomalovat evoluční odpověď populace na usměrněnou selekci 73 -- 11.6.4 Existence genové vazby se může projevit i návratem populace k původním fenotypovým hodnotám -- po přerušení umělé selekce 73 -- 11.6.5 Působením stabilizujícího výběru na kvantitativní znak se alely na chromosomu časem uspořádají tak, že se na něm pravidelně střídají alely odpovědné za zvětšování a alely odpovědné za zmenšování daného -- znaku 74 -- 11.7 Dědivost znaku vyjadřuje podíl jeho geneticky podmíněné variability na celkové, tedy i prostředím
podmíněné variabilitě v tomto znaku 74 -- II.7.1 Dědivost znaku lze odhadnout na základě určení míry korelace mezi vlastnostmi rodičů -- a jejich potomků nebo sledováním fenotypové odpovědi na selekční tlak 75 -- 11.8 Významná část informace, která určuje vlastnosti buněk a nepřímo i vlastnosti mnohobuněčných -- organismů, je přítomna ve formě epigenetické informace 77 -- 11.8.1 Epigenetická informace má velmi důležitý význam při vytváření těl mnohobuněčných organismů 77 -- 11.8.2 U řady organismů se mechanismy epigenetické dědičnosti dále uplatňují při přenosu znaků -- fenotypové plasticity z generace na generaci 78 -- 11.8.3 Rozdílné epigenetické modifikace genů v mikrogametách a makrogametách, tj. genomový imprinting, způsobují, že v ontogenezi jedince mohou hrát odlišnou roli geny pocházející od otce a geny pocházející -- od matky 79 -- III MUTACE 81 -- III. 1 Mutace jsou na úrovni druhu zdrojem evolučních novinek 81 -- 111.2 Změny v DNA je praktické rozdělovat na mutace a poškození 81 -- 111.3 Mutacionismus byl pokládán za alternativu darwinismu 81 -- 111.4 Mutacionismus nedokáže objasnit vývoj adaptivních znaků 82 -- 111.5 Podle fyzické povahy rozlišujeme bodové, řetězcové, chromosomové a genomové mutace 82 -- III.5.1 Bodové mutace rozdělujeme na tranzice, transverze, delece a inzerce 82 -- 111.5.2 V úsecích kódujících proteiny rozeznáváme mutace synonymní, se
změnou smyslu a nesmyslné 83 -- 111.5.3 Na úrovni řetězců DNA rozlišujeme delece, inzerce, duplikace, translokace a inverze 84 -- 111.5.3.1 Inverze se mohou podílet na vytvoření účinné mezidruhové bariéry 85 -- 111.5.3.2 Translokace velkého rozsahu se mohou projevit jako chromosomové mutace a mohou změnit -- karyotyp jedince 85 -- 111.5.4 Vlivem poruch v buněčném dělení mohou vznikat genomové mutace, tj. mutace na úrovni -- chromosomů či chromosomových sad 86 -- III.5.4.1 Polyploidizace napomáhá hybridizační speciaci 86 -- 111.6 Podle vlivu na biologickou zdatnost organismu můžeme rozlišovat mutace pozitivní, negativní -- a selekčně neutrální 87 -- 111.7 Podle příčiny vzniku rozlišujeme mutace spontánní a indukované 88 -- 111.8 Evoluce patrně optimalizovala frekvenci spontánních mutací 88 -- III.8.1 Organismy dokážou regulovat frekvenci mutací i jejich dopad na fenotyp organismu podle -- okamžitých podmínek prostředí 89 -- 111.9 K mutacím dochází s větší frekvencí v genomech samců 89 -- III. 10 Místa výskytu mutací nejsou v řetězci DNA rozložena rovnoměrně 90 -- III. 11 Fluktuační testy ukazují, že mutace vznikají náhodně, nikoli cíleně 91 -- III. 11.1 Některé fluktuační testy ukazují, že k mutacím může docházet i v nerostoucí kultuře 92 -- III. 12 U některých organismů existují mechanismy umožňující v konkrétních situacích mutovat cíleně 93 -- III. 13 Samotná možnost
cílených mutací by ještě nepostačovala k existenci lamarckistické evoluce 96 -- III. 13.1 První překážkou lamarckistické evoluce je neexistence zpětného toku genetické informace -- od proteinů do DNA 96 -- III. 13.2 Druhou překážkou lamarckistické evoluce je weismannovská bariéra mezi germinální -- a somatickou linií 97 -- III. 13.2.1 Retroviry mohou narušovat weismannovskou bariéru 98 -- III. 13.3 Třetí překážkou lamarckistické evoluce je fakt, že genetická informace není plánek, -- popis struktury, ale návod (na ontogenezi) 99 -- III. 14 Kromě mikromutací existují i makromutace, jejich evoluční význam však nelze přeceňovat 99 -- III. 15 Lysenkistické přeskoky jednoho druhu ve druhý patrně neexistují a zcela jistě nehrají významnější -- úlohu v evoluci 100 -- IV PŘIROZENÝ VÝBĚR 101 -- IV. 1 Přirozený výběr zahrnuje minimálně výběr přírodní a výběr pohlavní 101 -- IV.2 Veškeré typy výběru mohou existovat ve dvou základních formách, ve formě měkké a tvrdé 101 -- IV.2.1 Haldaneovo dilema se týká pouze tvrdého výběru 102 -- IV.3 Z terénních pozorování byla odvozena existence dvou typů selekce, selekce k větší růstové rychlosti -- (r-selekce) a selekce k větší konkurenceschopnosti (K-selekce) 102 -- IV.4.1 Existence dvou distinktních r a K-strategií může souviset s existencí dvou typů negativních -- zpětných vazeb regulujících velikost populace 103 -- IV.4.2 Náhodný
výběr je také výběr a vede k selekci rychle se množících jedinců 105 -- IV.5 Jestliže zdatnost nositelů určité alely závisí na jejich četnosti v populaci, hovoříme o výběru závislém -- na frekvenci 105 -- IV.5.1 Problematiku evoluce komplexnějších systémů vzájemně provázaných znaků, ve kterých selekční -- hodnoty jednotlivých znaků závisejí na frekvenci znaků jiných, řeší teorie evolučně stabilních strategií 106 IV.5.1.1 V evoluci se nakonec fixují ty znaky, vlastnosti či vzorce chování, které představují evolučně -- stabilní strategie, nikoli ty, které poskytují svému nositeli největší biologickou zdatnost 107 -- IV.6 Populační genetika většinou studuje působení selekce na modelech panmiktické populace -- s neomezovaným růstem, vystavené působení tvrdé, na frekvenci nezávislé selekce 108 -- IV.6.1 Populačněgenetické modely umožňují vypočíst průběh změn frekvence dominantní, recesivní -- či superdominantní alely 109 -- 10 EVOLUČNÍ BIOLOGIE -- IV.6.2 Stabilizující, disruptivní a usměrňující výběr určují směr evoluce kvantitativního znaků 110 -- IV.6.2.1 Stabilizující výběr odstraňuje z populace jedince s extrémními hodnotami znaku 110 -- IV.6.2.2 Disruptivní výběr odstraňuje z populace jedince s průměrnými hodnotami znaku 110 -- IV.6.2.3 Usměrňující výběr odstraňuje z populace jedince s hodnotou znaku nacházející se na jednom -- z konců distribuční
křivky 111 -- IV.7 Výběr vnitrodruhový, mezidruhový a druhový jsou zcela odlišné a významem nesrovnatelné děje 111 -- IV.7.1 Nepřítomnost mezidruhové konkurence nesmí být zaměňována s absencí konkurence vnitrodruhové 112 IV.8 Výběr můžeme rozlišit podle úrovně, na které operuje, na individuální, skupinový, příbuzenský, -- mezidruhový, případně mezispolečenstvový výběr 112 -- IV.8.1 Objektem a základní jednotkou individuálního výběru je jedinec 113 -- IV.8.2 Při výběru skupinovém mezi sebou soupeří populace 113 -- IV.8.2.1 Pseudoaltruistické chování jedinců stejného biologického klonu není produktem skupinového výběru 114 -- IV.8.3 Příbuzenský výběr nelze zaměňovat s výběrem skupinovým 115 -- IV.8.4 Při druhovém výběru mezi sebou soupeří jednotlivé druhy o to, který bude odštěpovat více druhů -- dceřiných, a o to, který bude s menší pravděpodobností podléhat extinkci 116 -- IV.8.5 Konkurovat si mohou i celá společenstva živočichů a rostlin, je však nepravděpodobné, -- že by tato společenstva mohla být subjektem biologické evoluce 117 -- IV.8.5.1 Gaia, biosféra planety Země, nemůže podléhat biologické evoluci, není ji tedy možno považovat -- za živý organismus 117 -- IV.9 U organismů s pohlavním rozmnožováním je zásadním způsobem omezena účinnost individuálního -- výběru, neboť se zde nedědí z generace na generaci genotyp (a tedy ani fenotyp) jedince
118 -- IV.9.1 Vzájemná konkurence mezi různými alelami stejného lokusu je základem teorie sobeckého genu 118 -- IV.9.1.1 Vznik sociálního hmyzu u blanokřídlých souvisí s jejich haplodiploidním systémem -- genetického určení pohlaví 121 -- IV.9.2 Teorie zmrzlé plasticity předpokládá, že druhy pohlavně se rozmnožujících organismů -- jsou evolučně plastické pouze bezprostředně po svém vzniku, dokud se v jejich genofondu -- nenahromadí genetický polymorfismus 122 -- IV.9.2.1 Zmrzlá plasticita může mít význam i v některých procesech odehrávajících se -- na vnitrodruhové úrovni 124 -- V GENETICKÝ DRIFT 125 -- V.l Ke změnám ve frekvencích jednotlivých alel v genofondu populace může docházet vlivem náhodných -- procesů, genetickým driftem 125 -- V.2 V konečně velkých populacích vede genetický drift k fixaci některých alel 126 -- V.2.1 Po rozdělení velké populace na řadu populací menších stoupá počet homozygotů 127 -- V.2.2 V důsledku poklesu velikosti populace dochází k úbytku důležité složky genetického polymorfismu 128 V.2.2.1 Z hlediska snížení polymorfismu je významnější dlouhodobý mírný pokles velikosti populace než -- pokles výraznější, ale krátkodobý, tj. než efekt hrdla láhve 130 -- V.2.3 Migrace dokáže velmi účinně omezit vliv genetického driftu 131 -- V.3 Pravděpodobnost fixace určité alely účinkem genetického driftu je určena její původní frekvencí v populaci
131 -- V.3.1 O osudu mutace rozhoduje v první řadě náhoda 131 -- V.3.2 Průměrná doba nutná k fixaci mutace genetickým driftem je přímo úměrná efektivní velikosti populace 132 V.3.2.1 Efektivní velikost populace závisí například na podílu samců a samic v populaci, na kolísání velikosti -- populace v čase a na dalších faktorech 132 -- V.3.3 Frekvence fixací neutrálních mutací v čase nezáleží na velikosti populace 133 -- V.4 V malých populacích rozhoduje o osudu kterékoli mutace spíše genetický drift než selekce 134 -- V.5 Důležitou kategorii mutací představují mírně negativní (slabě škodlivé) mutace 136 -- V.6 Teorie neutrální evoluce má klíčový význam pro metodiku poznávání jedné ze dvou složek -- biologické evoluce, tj. kladogeneze 136 -- VI EVOLUČNÍ TAHY 138 -- VI. 1 Typy mutací, ke kterým v organismu dochází, jsou z velké části určovány mutačním tahem -- a reparačním tahem 138 -- VI. 1.1 Mutační tah a reparační tah jsou dva velmi úzce související a vzájemně provázané procesy, -- přesto jev určitých souvislostech vhodné mezi nimi rozlišovat 138 -- VI. 1.1.1 Mutační a reparační tah mohou být odpovědné za vznik izochor v genomech -- teplokrevných organismů 139 -- VI. 1.2 Rozdílná frekvence delecí a inzercí u různých organismů může vysvětlovat nesoulad -- mezi komplexitou organismu a velikostí jeho haploidního genomu 141 -- VI. 1.3 Existence mutačního tahu a reparačního
tahu vede k nezávislému opakovanému vzniku téže mutace -- u různých druhů organismů, což komplikuje používání molekulárních znaků ve fylogenetických studiích 142 VI.2 Molekulární tah vzniká jako důsledek stochastických i deterministických procesů odpovědných -- za vývoj a šíření jednotlivých variant repetitivní DNA v genomu a v genofondu populace 142 -- VI.2.1 Účinkem molekulárního tahu dochází k systematickým posunům ve frekvenci i takových alel, které -- se nijak neprojevují na fenotypu a evoluční zdatnosti jedince 143 -- VI.2.1.1 Sobecká DNA je název pro ty úseky DNA, které se v genofondu šíří právě účinkem -- molekulárního tahu 143 -- VI.2.1.1.1 Pojem sobecká DNA se nesmí zaměňovat s pojmy sobecký gen či ultrasobecký gen 144 -- VI.2.2 Mechanismy molekulárního tahu zahrnují genovou konverzi, transpozici, nerovnoměrný crossing-over -- a sklouznutí nukleotidového řetězce 144 -- VI.2.2.1 Při genové konverzi se přeměňuje jedna alela v alelu jinou 144 -- VI.2.2.2 Při transpozici se přenáší určitý úsek DNA na jiné místo v genomu 145 -- VI.2.2.3 V důsledku nerovnoměrného crossing-overu často dochází ke zmnožování určitých -- sekvencí v DNA 145 -- VI.2.2.4 Ke zmnožování může docházet i sklouznutím nukleotidového řetězce 145 -- VI.2.3 Nejnápadněji se projevuje působení molekulárního tahu v evoluci repetitivních sekvencí u příbuzných -- druhů 147 -- VI.2.4 Změny
genomu vyvolávané molekulárním tahem mohou postihovat současně mnoho jedinců v populaci. 148 VI.2.5 Je možné, že v začátcích biologické evoluce se uplatňoval molekulární tah mnohem více než dnes 148 VI.3 Meiotický tah je zodpovědný za diferenciální předávání alel do pohlavních buněk, a tedy do dalších -- generací prostřednictvím diferenciálního předávání příslušných chromosomů 148 -- VI.3.1 Alela dokáže velmi často ovlivnit, zda při vývoji samicí gamety skončí ve vajíčku, nebo v pólovém -- tělísku 148 -- VI.3.2 Alely některých genů mohou poškodit chromosom nesoucí alternativní alelu, a zvítězit -- tak v procesu vnitroindividuální mezigametické kompetice 149 -- VI.3.3 Velmi často se předmětem meiotického tahu stávají pohlavní chromosomy 150 -- VI.3.4 B-chromosomy dokážou velmi často zvýšit pravděpodobnost, že se ocitnou v budoucích -- pohlavních buňkách 150 -- VI.3.5 U heterozygotů s jednou kopií metacentrického chromosomů vzniklého Robertsonovou translokací -- dvou akrocentrických chromosomů může docházet k výraznému meiotickému tahu 151 -- VI.3.5.1 Meiotický tah může být spoluzodpovědný za vznik karyotypové speciace 151 -- VI.3.6 Crossing-over mohl v evoluci vzniknout jako obrana proti meiotickému tahu 152 -- VI.3.7 Meiotický tah působící při kompetici spermií od jednoho samce vytváří selekční tlak na vznik -- polygamních rozmnožovacích systémů 152 --
VII GENOVÝ TOK 153 -- VILI Naprostá většina druhů vytváří v rámci svého areálu výskytu velké množství vzájemně více či méně -- geneticky izolovaných populací 153 -- VIL 1.1 Mezi jednotlivými dílčími populacemi dochází prostřednictvím výměny migrantů ke genovému toku 1£ £ r n. VIL 1.2 Mnohé druhy investují zdánlivě neúměrně velkou část své rozmnožovací kapacity do produkce migrantů. li -- [z £ 4 -- 12 EVOLUČNÍ BIOLOGIE -- VILI.3 Vytváření klidových stadií umožňuje genový tok v čase ’ 154 -- VIL 1.4 Ke genovému toku může v omezené míře docházet i mezi různými druhy 155 -- VIL2 Existence populační struktury má zásadní význam pro charakter, rychlost a mnohdy i směr -- mikroevolučních dějů, které v rámci jednotlivých druhů probíhají 155 -- VIL2.1 Genový tok je v rámci populace patrně nejdůležitějším zdrojem evolučních novinek 155 -- VII.2.2 Genový tok napomáhá udržovat genetický polymorfismus populace 156 -- VII.2.3 Vznikání a zanikání lokálních populací v rámci metapopulace může přispět jak ke snížení, -- tak ke zvýšení genetického polymorfismu populace 156 -- VII.2.4 Genový tok zmenšuje rozdíly ve frekvenci alel mezi jednotlivými populacemi 157 -- VII.2.4.1 I velmi nízká intenzita genového toku dokáže zamezit rozrůzňování populací prostřednictvím -- genetického driftu 157 -- VII.2.4.2 K zamezení divergence genofondu populací v důsledku působení
selekce je třeba podstatně -- intenzivněj šího genového toku 158 -- VII.2.5 Genový tok omezuje schopnost populace optimálně se adaptovat na lokální podmínky 158 -- VII.2.5.1 Genový tok může být příčinou prostorové omezenosti areálů výskytu jednotlivých druhů 159 -- VIL3 Teorie posunující se rovnováhy vyzdvihuje fakt, že ve strukturované populaci -- s vhodnou intenzitou genového toku může docházet snáze k adaptivní evoluci -- než v populaci nestrukturované 159 -- VIII POLYMORFISMUS 162 -- VIII.l Teprve moderní metody molekulární genetiky umožnily detekovat a studovat monomorfní geny 162 -- VIII.2 Téměř všechny geny se vyskytují v populaci v mnoha variantách, většina rozdílů mezi variantami -- však připadá na vrub neutrálních mutací 162 -- VIII.3 Existují dva základní typy polymorfismu 162 -- VIIL4 Polymorfismus druhého typu může být udržován v populaci pouze specifickými mechanismy 163 -- VIIL4.1 Recesivní škodlivé alely mohou stabilně přetrvávat v populaci v poměrně vysoké frekvenci -- i účinkem relativně malého mutačního tlaku 163 -- VIII.4.2 Selekce ve prospěch heterozygotů, například v důsledku superdominance, může v populaci trvale -- udržovat polymorfismus 164 -- VIII.4.2.1 Gen pro šipkovou anémii je udržován ve vysoké frekvenci v některých lidských populacích -- právě selekcí ve prospěch heterozygotů 167 -- VIII.4.3 Polymorfismus může být udržován selekcí závislou
na frekvenci, jestliže selekční hodnota -- určité alely negativně koreluje s její frekvencí 169 -- VIII.4.3.1 Polymorfismus MHC-antigenů je patrně udržován selekcí závislou na frekvenci, nikoli selekcí -- ve prospěch heterozygotů 170 -- VIII.4.4 K udržování polymorfismu může významně přispívat i cyklická selekce, střídání protichůdných -- selekčních tlaků 172 -- VIII.4.5 Velká část polymorfismu je patrně v populaci uchovávána v důsledku nejrůznějších -- epistatických interakcí 172 -- VIII.5 Polymorfismus může zvyšovat efektivnost využívání dostupných zdrojů a současně -- i měnit evoluční potenciál populace 173 -- IX EVOLUCE SEKVENCE DNA 175 -- IX. 1 Na úrovni DNA patrně velkou část evolučních změn reprezentují selekčně neutrální mutace 175 -- IX.2 Frekvence fixací neutrálních mutací, tj. substituční rychlost neutrálních mutací, nezávisí na velikosti populace, podíl selekčně neutrálních mutací na celkovém počtu mutací, -- a tedy i celková substituční rychlost je však vyšší v malých populacích : 175 -- IX.3 Substituční rychlosti pro neutrální mutace zpravidla výrazně převyšují substituční rychlosti pro mutace selekčně významné; v genech vystavených intenzivní pozitivní selekci však může naopak převažovat fixace mutací selekčně významných 177 -- IX.4 Kumulace neutrálních mutací v průběhu fylogeneze může sloužit jako molekulární hodiny, --
umožňující biologům datovat jednotlivé události fylogeneze 178 -- IX.4.1 Při využívání molekulárních hodin ve fylogenetice je nutno brát v úvahu, že se rychlost jejich chodu liší pro jednotlivé geny, jednotlivé taxony a dokonce se mění pro stejný gen -- a stejný taxon v průběhu času 179 -- IX.4.2 Různé geny u stejného organismu se vyvíjejí různou rychlostí, a to i v případě, že do analýzy -- zahrneme výhradně selekčně neutrální znaky 180 -- IX.4.3 Substituční rychlost i poměr nesynonymních mutací k mutacím synonymním se může pro jednotlivé geny -- v průběhu evoluce nepravidelně měnit 181 -- IX.4.3.1 Skokové změny v substituční rychlosti mohou souviset se změnou funkce daného genu, -- případně se změnou počtu jeho kopií v genomu 181 -- IX.4.4 Rozdíly v rychlosti chodu molekulárních hodin existují také mezi jednotlivými druhy organismů -- a jednotlivými taxony 183 -- IX.4.4.1 Délka generační doby ovlivňuje substituční rychlost pro neutrální mutace, selekčně -- významné mutace se fixují rychlostí poměrně nezávislou na generační době studovaných druhů 184 -- IX.4.4.2 Substituční rychlost koreluje i s velikostí živočichů i s rychlostí jejich metabolismu 185 -- IX.4.5 Hlavním nedostatkem molekulárních hodin jsou příliš široké intervaly spolehlivosti při datování -- jednotlivých událostí kladogeneze 186 -- IX.4.6 Závažným problémem při využívání molekulárních
hodin jsou i obtíže s jejich kalibrací 187 -- IX.5 Na molekulární úrovni existuje v přírodních populacích nesmírné množství selekčně neutrálního -- genetického polymorfismu 187 -- IX.5.1 Množství polymorfismu v sekvencích DNA by mělo být přímo úměrné efektivní velikosti populace 189 -- IX.5.2 Díky působení genetického draftu je polymorfismus v sekvencích DNA přímo úměrný intenzitě -- genetické rekombinace v příslušné části genomu 189 -- IX.5.3 Část molekulárního polymorfismu je uchovávána v populaci díky působení selekce ve prospěch -- heterozygotů a selekce závislé na frekvenci 190 -- IX.5.4 Při udržování genetického polymorfismu uvnitř jednoho druhu a při vzniku mezidruhové -- genetické diverzity se mohou uplatňovat odlišné mechanismy 191 -- X VZNIK ŽIVOT A 193 -- X.l Protobiologie je věda o vzniku živých systémů ze systémů neživých 193 -- X.2 Dnešní organismy jsou založeny na jednotném organizačním principu 194 -- X.3 Existují čtyři základní alternativy vzniku stávajícího obecného organizačního principu 194 -- X.3.1 Na počátku mohly být systémy obsahující proteiny, nikoli nukleové kyseliny 194 -- X.3.1.1 Koacerváty mohou vykazovat růst a metabolismus, jedná se však pouze o určité analogie -- příslušných biologických procesů 194 -- X.3.1.2 Mikrosféry vykazují enzymatickou aktivitu, nikoli však reprodukci a dědičnost, nemohou -- se tedy stát subjektem biologické
evoluce 195 -- X.3.1.3 Modely hypercyklů umožňují testovat, zda vznik prostorově vymezených struktur -- je nutnou podmínkou fungování biologické evoluce 196 -- X.3.2 Na počátku mohly být systémy obsahující nukleové kyseliny, nikoli proteiny 196 -- X.3.2.1 Ribozymy a koenzymy mohou být relikty z období „života bez proteinů", z doby, kdy nukleové kyseliny -- vykonávaly všechny biologické, tedy i katalytické funkce 197 -- X.3.3 Na počátku mohl být genetický kód (a koevoluce systému protein-nukleová kyselina) 198 -- X.3.3.1 Dnešní genetický kód mohl vzniknout v důsledku unikátní, vysoce nepravděpodobné náhodné události 198 -- X.3.3.2 Genetický kód téměř jistě nebyl produktem rozumné bytosti 198 -- X.3.3.3 Existují doklady svědčící pro postupný vývoj genetického kódu 199 -- X.3.3.3.1 Aminokyseliny syntetizované společnými biochemickými dráhami jsou většinou kódovány -- podobnými triplety nukleotidů 199 -- X.3.3.3.2 Některé fyzikálně-chemické vlastnosti aminokyselin korelují s vlastnostmi tripletů, které je kódují 200 -- 14 -- EVOLUČNÍ BIOLOGIE -- X.3.3.3.3 Vzájemná podobnost aminokyselin kódovaných podobnými triplety může být adaptací -- proti drastickým změnám struktury proteinů v důsledku mutací či chyb v transkripci a translaci 200 -- X.3.3.3.4 Přímým dokladem vývoj eschopnosti genetického kóduje existence jeho pozměněných variant -- u některých organismů 200 -- X.3.4
Původně mohly být organismy založeny na zcela jiném organizačním principu 202 -- XI EVOLUCE GENŮ 203 -- XI. 1 Každý gen vzniká z genu 203 -- XI.2 Nové geny vznikají z nadbytečných kopií genů či z postrádátelných genů starých 204 -- XI.3 Nadbytečná kopie genu vzniká zpravidla genovou či genomovou duplikací 204 -- XL4 Diploidní organismy obsahují všechny geny minimálně ve dvou kopiích, mechanismus vzniku nového genu -- z jedné z kopií je však poněkud komplikovaný 205 -- XI.5 Nové geny mohou vznikat mezidruhovým přenosem genů 206 -- XI.6 Mnohé geny vykazují vnitřní periodicitu v důsledku přítomnosti mnohonásobných tandemových -- repeticí krátkých sekvenčních motivů 207 -- XL6.1 Existence vnitřní periodicity by mohla odrážet původní mechanismus replikace nukleové kyseliny -- před vznikem genetického kódu 207 -- XI.6.2 Sekvence opakujících se motivů odrážejí některé vlastnosti genetického kódu, vznikaly tedy -- asi až po vytvoření dnešního proteosyntetického aparátu 208 -- XI.6.2.1 Vnitřní periodicita může být obranou proti častému výskytu terminačních kodonů 208 -- XI.6.2.2 Vnitřní periodicita umožňuje vznik nových genů posunem čtecího rámce 208 -- XI.6.2.3 Skutečnost, že počet nukleotidů v opakujícím se motivu nebývá dělitelným třemi, umožňuje -- obnovu struktury proteinu po posunové mutaci 209 -- XI.6.2.4 Sekvence některých motivů brání náhodnému zahajování
transkripce DNA mimo oblasti genů 209 -- XI.6.2.5 Nerovnoměrné používání jednotlivých synonymních kodonů pro určitou aminokyselinu může -- být důsledkem existence vnitřní periodicity 210 -- XI.6.3 Vnitřní periodicita genů může vznikat druhotně jako výsledek působení molekulárního tahu 210 -- XI.7 Geny se skládají z oblastí exonů a intronů 211 -- XI.7.1 Absence intronů v genech prokaryot nijak nevypovídá o evolučním stáří těchto struktur 211 -- XI.7.2 Nejpravděpodobnější hypotézy o původu intronů předpokládají, že introny byly vloženy do původně -- souvislých genů až dodatečně 212 -- XI.7.2.1 Introny mohou být genomovými parazity typu transpozonu či viru, mohou však časem získat funkci -- výhodnou pro svého hostitele 213 -- XI.7.2.2 Přítomnost intronů v genech může zvyšovat evoluční potenciál organismu 213 -- XI.7.2.3 Přítomnost intronů může souviset s existencí histonů v eukaryotické buňce 214 -- XI.7.2.4 Introny by mohly umožňovat detekci, případně i reparaci mutací v exonech 214 -- XI.7.2.5 Přítomnost intronů může snižovat riziko nelegitimní rekombinace 215 -- XI.7.3 Vnitřní periodicita genů přesahující hranice mezi introny a exony by mohla svědčit -- spíše ve prospěch současného evolučního vzniku obou složek dnešních genů 216 -- XII EVOLUCE ONTOGENEZE A ŽIVOTNÍHO CYKLU 217 -- XII.l Buněčný cyklus vzniká v důsledku nutného střídání fáze s nezreplikovanou
DNA, kdy je buněčné dělení -- zakázáno, a fáze s replikovanou DNA, kdy je dělení povoleno 217 -- XII. 1.1 Buňky v haploidní a diploidní fázi svého reprodukčního cyklu se z funkčního hlediska liší; s tím mohou souviset i odlišnosti ve funkci haploidní a diploidní fáze v životním cyklu -- daného druhu 219 -- XIL2 Diploidní stav genomu je možné obnovit nejen replikací vlastní DNA, ale i splynutím -- dvou haploidních buněk 220 -- XII.3 Obnovování diploidie splynutím dvou haploidních buněk, spojené dnes většinou s pohlavním -- rozmnožováním, umožňuje opravu poškození DNA a některých typů mutací 220 -- XII.4 Amfimixie vytvořila podmínky pro šíření ultrasobeckých genů a způsobila přechod darwinovské evoluce -- v evoluci dawkinsovskou 222 -- XII.4.1 Přechod od darwinovské evoluce k evoluci dawkinsovské zásadně ovlivnil průběh evolučních dějů 222 XII.4.2 Dnešní formy redukčního dělení, tj. vzniku haploidní buňky z buňky diploidní, se mohly vyvinout -- jakožto obrana proti sobeckým genům sestro vrahům 223 -- XII.4.3 Přechod od (mezi)individuální k mezialelické selekci mohl umožnit vznik mnohobuněčných organismů -- s funkčně diferencovanými tkáněmi, zahrnujícími linie buněk germinálních a somatických 225 -- XII.5 Mnohobuněční mohou překonat některá evoluční omezení limitující jednobuněčné organismy, mohou -- například dorůstat větších rozměrů a mít složitější
tělesnou stavbu 226 -- XII.6 U mnohobuněčných organismů se objevuje složitý životní cyklus, zahrnující v typickém případě -- fázi jednobuněčnou, fázi růstu a diferenciace mnohobuněčného organismu a fázi pohlavní dospělosti 227 -- XII.6.1 Existence jednobuněčné fáze v životním cyklu mnohobuněčného organismu je nejdůležitějším -- faktorem omezujícím výskyt vnitroindividuální kompetice a selekce buněčných linií 227 -- XII.6.1.1 Časná diferenciace a prostorová segregace linie budoucích germinálních buněk v průběhu -- embryogeneze snižuje možnost výskytu vnitroindividuální kompetice buněčných linií 229 -- XII.6.1.2 U organismů s pevnými buněčnými stěnami, u kterých buňky ani buněčná jádra nemohou -- cestovat tělem jedince, nemusí být rozdělení buněk na linii somatickou a germinální tak striktní 229 -- XII.6.1.2.1 Absence weismannovské bariéry a možnost vnitroindividuální selekce u rostlin umožňuje, -- aby podléhaly určitému typu lamarckistické mikroevoluce 230 -- XII.6.2 Rozmnožování organismu prostřednictvím jednobuněčných stadií umožňuje existenci organismů -- s velmi komplikovanou a vysoce integrovanou strukturou těla 231 -- XII.6.3 Organismy s velmi složitou a vysoce integrovanou strukturou musí zákonitě podléhat stárnutí a smrti 231 XII.6.3.1 U většiny mnohobuněčných živočichů je stárnutí aktivním procesem, součástí procesů -- individuálního vývinu
a jeho nástup a průběh je výsledkem přirozeného výběru a biologické evoluce 232 -- XII.6.3.1.1 Teorie mezidruhové kompetice předpokládá, že stárnutí a umírání starých jedinců -- umožňuje populacím, aby se přizpůsobovaly měnícím se podmínkám 232 -- XII.6.3.1.2 Teorie selekčního stínu považuje za příčinu stárnutí relativně nižší účinnost selekce -- při odstraňování mutací snižujících viabilitu starších jedinců 233 -- XII.6.3.1.4 Teorie antagonistických účinků mutací považuje za příčinu stárnutí evoluční fixaci alel, -- které zvyšují viabilitu mladých jedinců a zároveň snižují viabilitu jedinců starých 233 -- XII.7 Při individuálním vývinu mnohobuněčného organismu se ve významné míře uplatňují -- epigenetické procesy 233 -- XII.7.1 Některé epigenetické procesy vytvářejí vysoce organizované struktury využitím vnitroindividuálního -- výběru a průběžného testování funkčnosti vznikajících systémů 235 -- XII.7.2 Epigenetické procesy jsou jedním z přirozených zdrojů genetické i environmentální kanalizace 236 -- XII.7.3 Uplatnění epigenetických procesů v ontogenezi vede k opakování nebo naopak k přeskakování evolučně -- starších vývojových stadií v průběhu ontogeneze a k přetrvávání rudimentů u dospělců 237 -- XII.7.3.1 Stadium embryogeneze, ve kterém jsou si příslušníci živočišného kmene nejvíce podobní, -- se nazývá fylotypové
stadium, dřívější i pozdější stadia se mohou u jednotlivých druhů lišit 238 -- XII.7.4 Organismy s individuálním vývinem založeným na epigenetických procesech mají větší -- evoluční potenciál než organismy, jejichž tělesná stavba je určena pouze geneticky 239 -- XII.8 V anagenezi živočichů se složitým vývinem se může zásadním způsobem uplatňovat neotenie -- a další typy heterochronií 239 -- XII.9 Účast epigenetických procesů v ontogenezi hraje důležitou roli při vzniku morfologicky a ekologicky -- odlišných stadií v životním cyklu organismů 240 -- XII. 10 Uplatnění morfologicky, funkčně a ekologicky odlišných stadií v životním cyklu organismů -- vede k divergenci životních strategií jednotlivých druhů 240 -- XII. 10.1 Životní strategie může upřednostňovat investice do růstu před investicemi do reprodukce, rychlost růstu -- před jeho ekonomičností nebo ekonomičnost před minimalizací „počátečních investic" 241 -- 16 -- EVOLUČNÍ BIOLOGIE -- XII. 10.1.1 Investování do vegetativních orgánů může mít podobu investice do individuálního’růstu stejně tak jako -- investice do nepohlavního rozmnožování 242 -- XII. 10.2 V průběhu evoluce vznikly u řady druhů mechanismy vývinové plasticity, tj. mechanismy -- umožňující přizpůsobovat fenotyp jedince lokálním podmínkách prostředí 243 -- XII. 10.2.1 Vývinová plasticita může mít pozitivní význam i tehdy, když
nevede k účelnému přizpůsobování vnějším -- podmínkám, ale pouze generuje fenotypovou variabilitu jedinců v populaci 243 -- XII. 10.2.2 Druhy s vysokou mírou vývinové plasticity mohou mít nižší evoluční potenciál v důsledku -- snížené schopnosti podléhat selekčním tlakům prostředí 243 -- XIII EVOLUCE POHLAVNÍHO ROZMNOŽOVÁNÍ 245 -- XIII. 1 U dnešních eukaryotických organismů pohlavní rozmnožování výrazně převládá 245 -- XIII.2 Pohlavní rozmnožování s sebou přináší řadu nevýhod a rizik 246 -- XIII.2.1 Udržování aparátu pro pohlavní rozmnožování je záležitost evolučně nákladná 246 -- XIII.2.2 Populace nepohlavně se rozmnožujících jedinců nebo hermafroditů by se mohla množit dvakrát rychleji -- než populace gonochoristů 247 -- XIII.2.3 Partenogenetická samice předává potomstvu dvojnásobné množství svých genů 247 -- XIII.2.4 Při pohlavním rozmnožování dochází k rozpadu osvědčených kombinací genů 248 -- XIII.2.5 Vyhledávání pohlavního partnera je pro mnohé organismy záležitost energeticky či časově náročná -- a často i značně riskantní 248 -- XIII.2.6 Pohlavní rozmnožování vystavuje organismy riziku parazitace 248 -- XIII.2.7 Populace pohlavně se množících jedinců vymře, jestliže její hustota poklesne pod určitou hranici 249 -- XIII.3 Existují čtyři základní typy hypotéz vysvětlujících vznik a přetrvávání pohlavního rozmnožování 249
-- XIII.3.1 Mnohé hypotézy uvažují o pohlavním rozmnožování jako o mechanismu zvyšujícím evoluční -- potenciál druhu 249 -- XIII.3.1.1 Hypotéza uvažující o pohlavním rozmnožování jakožto zdroji evoluční proměnlivosti druhu -- je ve svém původním smyslu překonaná 250 -- XIII.3.1.1.1 Model božích mlýnů vyzdvihuje fakt, že pohlavně se rozmnožující druh může díky své větší -- mikroevoluční plasticitě ve střednědobé perspektivě vytěsnit pomaleji se měnící druh asexuální 250 -- XIII.3.1.2 Pohlavní rozmnožování napomáhá udržovat polymorfismus v populaci 251 -- XIII.3.1.2.1 Model životem kypícího břehu předpokládá, že polymorfismus potomstva rozšiřuje -- ekologickou valenci, a poskytuje mu tak výhodu před jedinci rozmnožujícími se asexuálně 252 -- XIII.3.1.2.2 Model sisyfovských genotypů předpokládá, že u pohlavně se rozmnožujících druhů -- mohou snáze vznikat jedinci mimořádně dobře přizpůsobení okamžitým podmínkám 252 -- XIII.3.1.3 Pohlavní rozmnožování udržuje diploidní stav genomu 253 -- XIII.3.1.3.1 Diploidie urychluje evoluci nových genů 253 -- XIII.3.1.3.2 Diploidie se podílí na uchovávání vnitropopulačního a vnitrodruhového polymorfismu 254 -- XIII.3.1.3.3 Diploidie mohla sehrát významnou úlohu při vzniku mnohobuněčnosti 254 -- XIII.3.1.4 Pohlavní rozmnožování umožňuje současnou selekci ve prospěch dvou mutací 256 -- XIII.3.1.5 Pohlavní rozmnožování
umožňuje, aby se výhodná mutace zbavila sousedství nevýhodných mutací 257 -- XIII.3.1.6 Pohlavní rozmnožování úzce souvisí se vznikem fenoménu biologického druhu 257 -- XIII.3.1.6.1 Existence distinktních druhů se může pozitivně projevit i na rychlosti anagenetické složky evoluce 257 ... ... ...
cnb001998767

Zvolte formát: Standardní formát Katalogizační záznam Zkrácený záznam S textovými návěštími S kódy polí MARC