Světlo má v románě funkci významnou -jak doslovnou, tak asociativní a ovšemže též alegorickou. // Světlo poledního slunce způsobí bezmála zázrak v řecké kapličce na vrcholu hory, ? níž mladší z bratrů, autobiografický Emil, vystoupá se svou ženou. Zázrak trvá chvilku, než slunce překryje mrak - pak už jsou ikony „zas jen lidovými malbami™" // Paprsek sklánějícího se slunce zapůsobí na Emila na hřbitově: když ozáří otcův hrob, osvítí nápis na náhrobní desce a Emil ve chvíli vytržení prožije pocit hlubokého smíření: „A toto je konečně chvíle klidu. (™) Chvíle, kdy odpouštíš i to, co ti neudělali, kdy je ti odpouštěno i to, co jsi nezavinil." Všechna významná světla v románě mají ráz záblesku, trvají okamžik: a právě v okamžicích (a záblescích) se (snad) může zjevit anebo vzniknout cosi podstatného, cosi, čemu není třeba, a snad ani možné, zplna porozumět, ale co jedině může skrývat naději, anebo alespoň chvíli úlevy - což, koneckonců, z jistého úhlu pohledu může splývat. // Naplnění této naděje a skutečná úleva se v posledním románě sice jednoznačně - // a to i doslovně - posouvají až za hranice pozemského života („Dříve to není možné™ Až potom."), avšak zároveň takováto naděje dodává smysl i celému dění „předtím" - příběhu, o němž člověk sám může rozhodnout, zda bude „soucitný", anebo „bezcitný". A jako poselství,
katarze // Jan Balabán // // m // ? // // la // // ? // // Celkový čas 3 hodiny 33 minut // celé knihy mohou vyznívat repliky Emila a jeho ženy v závěrečné pasáži: „Jako tenkrát, na počátku všech těch otázek. -Ty už znáš odpovědi? - Neznám, ale už se jich nebojím." // Blanka Kostřicová