Všechny eseje této sbírky krouží kolem tématu zaslepení společnosti, jehož metaforou je inscenace divadla Pôtoň „Terra Apathy“. Vypráví příběh obce Horné Opatovce, zlikvidované vládou v důsledku katastrofálního zamoření životního prostředí. Jedovaté emise hliníkárny tu zabily hmyz, stromy, ženám se začaly lámat kosti, rostla dětská nemocnost. Obyvatelé byli ale zaslepení, více vydělávali, více nakupovali…Dějiny jsou poháněny napětím mezi horizontem nadějí a prostorem zkušeností, které ty naděje vyvracejí. Některé naděje jsou ale světlem ve tmách, lidé jsou jimi zaslepení, bojí se vidět propast, do níž se hroutí. Jádrem antropocénu je boj o nomos Země: je nutné zakotvit v nějaké „ústavě všech pozemšťanů“ planetární limity, které lidstvo v budování svého světa nesmí překročit, jinak by byla ohrožena obyvatelnost Země. Do politiky vstupuje apokalyptický tón, nesmiřitelná polarizace, v sázce je právo lidstva rozhodovat o svém pozemském domově.Přežije demokracie takový antagonismus?.
Místo úvodu // Moje filozofie // jak se mi jeví na prahu stařeckého slábnutí mé mysli // I Žijeme v převrácené demokracii // Když demokracie není halířovým mariášem... // Rozhovor s Danielem Kaiserem // II Věř systému, občane! // III Takoví normální blázni // IV Systém člověku vlkem // Thy 1 1 V/YV• // Preludy naši reci // VI Co jsou režimy řeči // Ovládnou západní kulturu inkvizitoři? // VII Co je svoboda řeči // A proč je nesnadné dát jí smysl // VIII Zahyneme na naši největší ctnost? // Otázky, na něž jsou dezinformace odpovědí // IX Hoře z hoj // 109 // X Přežije demokracie antropocén? // Ústavní principy ve věku lidské viny // 1 XI Je ještě Evropa domovem kultury? // Kunderovo přeslechnuté varování // XII Konec bipolárního světa // Proč to dopadlo „docela naopak“ // XIII Osvobodit pravdy od bludů, díky nimž zvítězily // XIV Miluj sobě podobné, znič všechno ostatní! // V // Nápis na jednom z plakátů proti táboru Romů v Římě // XV Obrat k identitě // Kleronacionalismus a devět ostrovů odporu // XVI Svět včerejška // Rekviem za svět, k němuž jsem patřil // XVII O jednom velkém učiteli z doby roztržené // Vzpomínka na Milana Sobotku // XVIII Masaryk anteportas 20. století // XIX Antipolitický národ v Čechách a na Moravě // Masarykova Česká otázka // XX Olověný vítr // K nedožitým devadesátinám Československa // XXI Stát pevně v olověném větru? // Ferdinand Peroutka // O politickém realismu v tragédiích středoevropských států // XXII Dva odkazy Václava Havla // Jiný způsob, jak stát pevně v olověném větru // XXI V Transformace jako banka hnšvu // XXV Kunderův sen o absolutním autorství // XXVI Rozkoly doby postmoderní // XXVII Zaslepená společnost // Když nevidět je přikázáním... //
XXVIII O společnosti spektáklu // XXIX No EXIT // Od Občana Kanea k Truman Show // XXX Miluj vzdáleného svého // ve věku globalizace // XXXI Proti Evropě filozofu // XXXII O konci reprezentativní demokracie // bez nostalgie // XXXIII Korupce jako filozofický problém // XXXIV Demokracie ve věku technonihilismu // O důsledcích jednoho bláhového snu // Místo závěru // Vést s ostatními lidmi spory o názory je v demokratické společnosti občanskou ctností // Rozhovor s Petrem Aghou