Převážně fantastické povídky se zamýšlejí nad osudy a dalším vývojem naší civilizace. Zdařilejší jsou spíše kratší povídky s výraznou pointou, jako Vůně nasbíraných hub – o robotu-vrahovi či Netradiční zboží (osudný výlet dvojice lidí z budoucnosti do válečného muzea), než delší příběhy, v nichž se autor pokouší o komplexnější morální a společenskou problematiku (Čekání na člověka). Povídka Jakou barvu má tráva pojednává o vynálezu mentálního kola, které přidává fyzickou sílu na úkor duševní, Stopa do budoucnosti je zajímavě vystavěný příběh zvažující možnost ovlivňování budoucnosti pomocí genetické paměti. V prózách Lubomíra Macháčka je znát zájem spíše o lidské hrdiny a jejich osudy než o SF rekvizity a jejich hodnoty spočívají na úrovni literární, mimožánrové..