.

0 (hodnocen0 x )

(1.3) Půjčeno:5x 

BK

1. vyd.

Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959

13, 601 s., [45] s. obr. příl. : il. ; 8°

Dějiny literatur ; sv. 4

italština

Jmenný rejstřík: Vladimír Mikeš

Dílo slavného italského literárního historika, kritika, revolucionáře a politika 19. stol., který svou koncepcí několika svazkového přehledu italské literatury překonal tradicionelní pojetí a přiblížil semoderním, pokrokovým názorům. De Sanctis shromáždil veliké množství látky, kterou kriticky uspořádal v obsahově a časově ucelené oddíly od středověkých počátků až po Leopardino..

000020571

I. BÁSNÍCI SICILŠTÍ 1 // Píseň Ciela z Alcama. — Rozklad latiny. Lingua romana rustica. — Rozkvět kultury na Sicílii. — Dvůr Bedřicha Druhého. — Vliv křížových výprav a Nářek milenky křižákovy Rinalda z Aquina. — Ostatní lidové písně. — Nářek zamilovaného Buggerona z Palerma a píseň Odona delle Colonne z Messiny. — Písně krále Enza a Folca Calabrijského. — Rytířský život a sicilská kultura. — Konvence v umění. — Poesie sicilské Niny a Dokonalé panny florentské. — Ostatní soudobí básníci: Ruggieri Apulský, Guido delle Colonne a notář Iacopo z Dentina. — Alegorická báseň Rozum. — Jazykové a stylistické pokroky. — Sonet O krahujcovi. — Zhroucení Švábů. — Soustředění italského života v Toskánsku. Vytříbenost národní řeči ve střední Itálii. — Srovnání tenzony Ciela z Alcama s tenzonou Ciacca z Anguillary. — Dokonalá panna florentská, Bondie Dietaiuti a Alesso di Guido Donati. — Konvenčnost obsahu při vzrůstajícím půvabu a přiléhavosti formy. — Zákoník lásky. — Rytířství se v Itálii nezakorení. — Učená Bologna a nadšení pro vědu. — Guido Guinicelli. — Platon a filosofická kontemplace. — Věda je matkou umění. — Guittone z Arezza. — lacopone da Todi. — Náboženský cit a poesie. — Sonety Rusticovy a poesie politická. — Brunetto Latini a poesie naučná. — Bologna a Florencie středisky italského duchovního života. — Cino z Pistoie, učenec a umělec, předchůdce Francesca Petrarky. — Guido Cavalcanti, tvůrce sladkého nového stylu a první italský básník. — Ostatní: Dante z Maiana, Orbicciani z Lukky, Onesto, Semprebene, Dino Frescobaldi, Guido Novelli, Lapo Gianni, Cecco d’Ascoli. — Dante Alighieri a jeho nové verše. — Dantův lyrický svět. —

Filosofie a žena. Upřímnost Dantovy inspirace. — Láska k Beatrici. — Milenec a básník. — Filosofie a láska. — Konvence a skutečnost. — Beatricina smrt. — Dante a předchůdci. — Dante je více básník než umělec. // II. BÁSNÍCI TOSKÁNŠTÍ 14 // III. DANTOVA LYRIKA // IV. PROSA 49 // Potulní rytíři a prosaické překlady. — Staré kroniky. — Deníky Mattea Spinelliho a Historie Florencie Ricordana Malespiniho. — Román a povídka. — Novellino „květ ušlechtilé mluvy“. — Překlady knih o etice a rétorice: Kniha Calonova, Květ rétoriky, Albertana z Brescie Pojednání. — Ser Brunetto Latini a Bono Giamboni. — Popularita Boethiovy knihy O útěše. — Filosofìe a víra. — Nižší úroveň prosy vzhledem K poesii třináctého století. — Spisovatelé jsou spíše sběrateli než tvůrci. — Dotvoření řeči a poesie v jejich části technické. Dvojí typ hrdiny. — Mše, pobožnosti a mysteria. — Kněží herci a herečkami. — Mravní naučení posvátných představení. — Komedie o duši. — Alegorie a vidění. — - Pojetí ctnosti a lásky. — Žena a hřích. Jubileum za pontifikátu Bonifáce Osmého. — Život v Itálii na počátku století. — Synthesa dantovského světa. — Literatura klášterní, asketická. — Kvítky a Životy Cavalcovy. Zrcadlo pravého pokání Jacopa Passavantiho. Dopisy svaté Kateřiny Sienské. — Prosa čtrnáctého století. — Překlady románů. — Latinské kroniky a historie. -— Achilleis a Eccerinis Albertina Mussata. — Dino Compagni. — Giovanni Villani a jeho Kronika Florencie. — Politické události v životě Dantově. — Hostina. — De vulgari eloquentia a De Monarchia. — Dantova učenost a jeho prosa. — Dantův básnický genius a uskutečnění „komedie duše“. Historický a lidový základ Božské komedie.

— Filosofie a asketismus. — Alegorie v Dantově básni. — Dante jako individuum a jako bytost kolektivní. — Zpodobení onoho světa. — Lidské určení ve středověku a v moderním světě: Božská komedie a Goethův Faust. — Svazek poesie a vědy. — Křesťansko-politický svět v Komedii. — Svět záměru a svět skutečný. — Mravní idea básně. — Smysl doslovný a skrytý. — Výklady a kritiky básně. — Nelogičnost básníkova. — Komedie duše. — Disharmonie básně. — Čím je onen svět vzhledem k umění. — Dante nejmohutnější individualitou své doby. — Básník divákem, hercem a soudcem. — Oživující idea básně. — Peklo: panství těla a hříchu. — Tři světy říše zla. — Tragédie vášně. — První kruh pekla. — Dantovy krajiny. — Ďábel Dantův a Satan Miltonův. — Dantovy postavy a skici. — Stavba jednotlivých zpěvů. — Nezdrženliví a násilníci: Francesca, Farina // V. MYSTERIA A VIDĚNÍ 57 // VI. STOLETÍ ČTRNÁCTÉ 71 // VII. COMMEDIA 94 // Capaneo, Brunetto Latini, Pier delle Vigne. — Podvodníci: démoni a zatracenci; z tragédie se stává komedie. — Bertran de Born, Thais a mistr Adam. — Ulyxes, samotářský velikán Zlých žlebů. — Dantův hořský smích. — Nestoudník Vanni Fucci. — Vznešenost ošklivosti. — Zpěv o svatokupcích. — Studnice zrádců. — Hrabě Ugolino. — Dante tvůrce. — Dante a Shakespeare. — Očistec. — Stav duše, jejž představuje. — Extatické vidění. — Kontemplatívni život. — Náklonnosti něžné a umírněné, touha prostá neklidu a netrpělivosti. — Casella, Sordello, Guido Guinicelli, Buonagiunta z Lukky, Arnaldo Daniello, Stazio a Oderisi. — -Buonconte z Montefeltra, Manfredi, Pia dei Tolomei, Hadrián. — Chóry duší. — Krajiny. — Objevení se Beatrice. —

Velkolepý dantovský průvod. — Ráj. — V čem spočívá. — Theologie a umění. — Ráj středem vesmíru. — Historie ráje podle různých stupňů blaženosti. — Empyreum. — Chóry. — Země jako protiklad. — Cacciaguida líčí starou a novou Florencii. — Blaženost. — Rozuzlení komedie duše. — Poslání básně. — Význam Pekla, Očistce a Ráje. — Dante a moderní literatura. // VIII. CANZONIERE // Dojem vyvolaný Božskou komedií. — Škola „nového stylu“. — Studium klasiků a smysl pro formu. — Üsvit Obnovy. — Francesco Petrarca. — Latina ctěna jako řeč národní. — Afrika. Petrarca latinisoval své jméno, nikoli sebe. — Krok zpět, který byl pokrokem. — Žena a láska. — Protimluv mezi teorií a citem. — Laura modelem krásy. — Laura je bytost nebeská. — Smrt učiní z Laury lidskou bytost. — Verše za života Laurina. — Konvence a pravá poesie. — Život extasí a snů. — Svár ducha a obraznosti. — V Canzonieru není tragédie duše: Petrarcovi schází Dantova mužnost. -— Elegický cit. — Krásná forma. — Petrarca neumí užívat reálného života. — Rozdíl mezi melancholií petrarcovskou a melancholií středověku a Danta. — Básníkovo unavené srdce se smiřuje s rozumem. — Nesouzvuk mezi dokonalou a harmonickou formou a slabým, protimluvným obsahem. // IX. DEKAMERON // Zesměšnění středověku v Dekameronu. — Středověká filosofická a etická koncepce. — Umění se zlidšťuje, přibližuje se k člověku a přírodě. — Zkaženost mravů: vedle mysticismu cynismus. — Abstraktivní svět se hroutí, promluví potlačovaná skutečnost. — Naturalismus a realismus života praktického. — Boccacciovo mládí. — Obdiv k Dantovi a Život Dantův. — Boccaccio obdivuje Danta, ale není s to jej pochopit. —

Boccaccio učenec, umělec, trobador, literát a světák. — Filicolo. — Theseida. — Filostrato. — Milostné vidění. — Boccacciovo pojetí života je naprosto jiné než pojetí Dantovo. — Verše. — Nový člověk zápasí se starými formami. — Smyslnost a zlomyslnost v Boccacciově umění. — Fiammetta. — Havran— Komika. — Boccacciovský klid. — Pohanský naturalismus. — Věnec nymf fiesolských a Věnec nymf Ametových. — Povaha nové kultury. — Boccacciův cíl v Dekameronu. — Jeho člověk a svět. — Náhoda. — Zdrojem komičnosti církev a dav. — Tělo se vysmívá duchu. — Společnost popisovaná v Dekameronu. — Taškáři a hlupáci.— Vtipné průpovědi a karikatura. — Oktáva. — Literární hnutí v Toskánsku. — Důvtipný mechanismus Boccacciův. — Boccacciovská perioda. — Boccacciova genialita v komické a smyslné oblasti. — Co chybí Boccacciovu světu. // X. POSLEDNÍ MUŽ ČTRNÁCTÉHO STOLETÍ // Franco Sacchetti, člověk „nevzdělaný a neotesaný“. — Jeho sonety a canzony. — Jeho povídky. Dekameron v měšťanštější a domáčtější podobě. — verše na Boccacciovu smrt. — Mravy se mění. — Velcí duchové umírají. — Žalozpěv Antonia z Ferrary na Petrarcovu smrt. — Úpadek politického a náboženského života. — Život Boccacciův, toť v zkratce italský literární život tak, jak se bude rozvíjet. // XI. STANZY // Objevení klasického světa. — Nová kultura se šíří po celé Itálii. — Její povaha. — Lhostejnost obsahu. — Latiníci. — Fontano a Poliziano. — Florencie hájí lidový jazyk, řeč Dantovu a Petrarcovu. — Chvalozpěvy a mysteria. — Posvátná látka se stává neplodnou. — Orfeus. — Stanzy. — Příroda a krása. — Forma. — Polizianova oktáva. — Vavřinec Medicejský. — Ráz jeho poesie.

— Háj lásky, Nencia a Pijáci. — Písně a Karnevalové triumfy. — Lidový básník Angelo Poliziano. — „Okrouhlý stůl“ a „paladinové Karla Velikého“. — Matteo Boiardo a jeho Zamilovaný Roland. — Morgante Luigi Pulciho. — Morgante a Margutte. — Astarotte a jeho historický význam. — Leon Battista Alberti, malíř, architekt, básník, učenec, filosof a literát. — Vzácná prostota člověka i spisovatele. — Jeho prosa. — Patnácté století je dobou těhotenství a elaborace. — Náboženský zápas a bratr Geronimo Savonarola. — Vítězství renesance. // XII. ŠESTNÁCTÉ STOLETÍ // Smyslnost století. — Idyla a Arcadia Jacopa Sannazzara. — Komičnost. — Itálie zakrvácena vpády cizinců. — Rozvoj kultury. — Styl a lidová toskánština. — Vzrůstá počet spisovatelů. — Latiníci a veršovci. — Uvolnění mravů a zkaženost vkusu. — Dvůr Lva Desátého, středisko povídkářů, šašků, literátů a umělců. — Umělci a literáti žadoní o přispění a o peníze u papežů a u svých pánů. — Ideál krásné formy bez zřetele K obsahu. — Rafíaelův obraz „Škola athénská“. — Madony. — Architektura. — Tři veliké synthesystoletí: „Škola athénská“, Zuřivý Roland a Svatopetrský chrám. — Ariostovský svět: Trissinovo Osvobození Itálie od Gotů, Amadis a Fiondante Bernarda Tassa. — Psát romány se stává řemeslem. — Ideál krásy. — Idyla. — Prosa komická a burleskní. — Lakomství papeže Hadriána VI., následující po štědrosti Lva X. — Francesco Berní. — Napodobitelé Berního. — Povídkáři šestnáctého století. — Smysl pro fantastičnost a tragičnost upadá, vzkvétá smysl pro oplzlost a komiku. — Nápodoby Dekameronu. — Dekameron propadlý hnilobě. — Teofilo Folengo a Maccaronea. — Věda. —

Materialismus života. — Luther a reformace. — Niccolò Machiavelli: „účinná pravdivost“. — Proměna umění. — Realismus a nový směr umění. // XHI. ZUŘIVÝ ROLAND // Ariostovy latinské verše. — Jeho italské verše. — Cassaria. — Ariostovy komedie rekonstrukcemi komedií latinských. — Jejich podřadnost vzhledem K ostatním komediím 16. století. — Život a povaha Ludovica Ariosta. — Listy. — Jak se zrodil Zuřivý Roland. — Dokonalá objektivita básníkova. — Ariosto nepopisuje, nýbrž vypráví. — Názornost. — Sen a skutečnost. — Sentence o lásce. — Říše čirého umění. — Duch Giovanniho Boccaccia v Ariostově umění. — Básník nevěří rytířskému světu, ale je do něho tak zamilován, že v něm žije. — Jak je pojat Roland. — Božská komedie a Astolfova cesta na onen svět. — Komičnost v Zuřivém Rolandovi. — Ariostův skeptický smích. — Vědomí umělcovo. — Ariosto a Cervantes. // XIV. MACCARONEA // Folengův život a povaha. — Smích na útraty náboženských a rytířských forem. — Orlandino. — Obrana přirozených sklonů proti náboženským omezením. — „Pedantština“ a „makaronština“. — Srovnání Balda a Orlandina. — Parodie rytířských románů. — Sám jazyk je parodií latiny a italštiny. — Jeho realismus a střídmost jej přibližují Dantovi. — Komika se mění v humor. — Moscheida. — Zanitonella. — Duch reformace ve Folengovi. // XV. MACHIAVELLI // Život a povaha Niccola Machiavelliho. — Jeho první verše. — Jeho prosa literární a politická. — Úpadek Medicejských. — Machiavelliho vliv. — Kníže a pedantské výtky. — Mravní nevázanost kněžstva. — Středověk v rozkladu. — Machiavelli chce probudit svědomí národa. — Pojetí vlasti. — Obec a stát. —

Vlast je božstvem, ještě vyšším než mravnost a zákon. — Machiavelli chápe ctnost ve smyslu římském: jako sílu a energii. — Sláva. — Národy umírají, ale lidský duch neumře nikdy. — Šťastnou náhodu dělá pořádek. — Řím ve středověku a u Machiavelliho. — Náboženství bez časnosti. — Obnova základny mravní a intelektuálni. — Obsah je vším, forma neznamená nie. — Machiavelliho prosa vedle prosy 14. století, jíž se nedostává organické hutnosti, a prosy 16. století, která organickou hutnost předstírá. — Člověk a spisovatel. — Příběhy florentské. — Rozpravy. — Vše je hluboké a přitom tak jasné a prosté, že se to zdá povrchní. — Nelítostná logika Knížete. — Kníže má spravovat poddané nikoli tím, že by je pobíjel, ale tím, že je bude zkoumat a chápat. — Svět rozumu, očištěný od vášní i představ obraznosti. — Čím byla Itálie v době Niccola Machiavelliho. — Machiavelli volá po italském knížeti, který by Itálii vykoupil ze zkaženosti. — Utopie a pravda. — Srovnání Bibbienovy Calandrie a Machiavelliho Mandragory. — Co z Machiavelliho dosud žije a co zemřelo. — Machiavellismus v tom, co obsahuje absolutního a podstatného. — Machiavelliho pokračovatelé. — Spisovatelé političtí a přírodovědci. — Francesco Guicciardini. — Guicciardini se pokládá za moudřejšího než Machiavelli. — Řídí se soustavou Machiavelliho, ale jeho závěry jsou individualistické a egoistické. — Italské dějiny. — Lapidární precisnost Guicciardiniho formy. — Machiavelliho obzor je širší. — Srovnání dvou velikých historiků. // XVI. PIETRO ARETINO // Osobní egoismus ve své nej cyničtější a nej zkaženější formě. — Pietro Aretino. — Jeho život a povaha. —

Oplzlost na praktickém, spekulativním základě. — -Aretino není zlý od přírody, ale z vypočítavosti a potřeby. — Je veselý, přítel osvědčený a vděčný, obdivovatel velikých umělců. — Hodnota spisovatele. — Jeho nenávist K literárnímu pedantství. — Jaký kritik, takový spisovatel. — Nestejná hodnota jeho děl. — Záblesky geniality. — Napodobitelé: Franco, Dolpe, Landi, Doni a jiní. — Srovnání veseloher 16. století s veselohrami Pietra Aretina. — Svět jeho komedií je jeho vlastním světem. — Základní myšlenka jeho komedií. — Poslední akt Dekameronu. // XVII. TORQUATO TASSO // Tři formy italského ducha: Ariosto, Machiavelli, Aretino. — Po cynismu přichází pokrytectví. — Tridentský koncil a katolická reforma. — Papež se prohlašuje za neomylného. — Právo na diskusi a zkoumání. — Triumf pokrytectví. — Boje katolíků ve Francii a Španělsku. — Nedostatek svědomí. — Italská dřímotnost. — Jazyk. — Speron Speroni. — Akademie Crusca. — Slovo bylo odděleno od věci. — Gramatiky, rétoriky, překlady, nápodoby. — Benvenuto Cellini. — Jeho spontánnost. — Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa. — Básníkův klasický ideál. — Pobouření kritiky. — Akademie Crusca proti JeruzaZému. — Torquato Tasso svou báseň opravuje. — Tasso a Dante. — Tasso v Neapoli. — Svár mezi pohanstvím a katolictvím. — Tassovi chyběla síla stejně jako Petrarcovi. — V Itálii nemohla vzniknout náboženská báseň. — Básníkova romanesknost a subjektivita. — Jeruzalému chybí harmonická jednota. — Začarovaný les a hvozd Dantův. — Tassův idylický a elegický cit. — Jeho sentimentálnost a hudebnost. — Clorinda a Beatrice. — Petrarcovské a platónské imitace. — Tankréd je pouze sám zdrobnělý Tasso. —

Rozkoš proti ctnosti. — Armida a Rinaldo připomínají Alcinu a Ruggiera. — Žena Tassova vedle ženy Dantovy a Petrarcovy. — Dante vytváří přírodu zásvčtní, Tasso vytváří přírodu nadpřirozenou. — Básník nevnímá svět v jeho bezprostřednosti, ale skrze knihy. — Strojená forma vyjádření. — Tasso básník přechodu, nevědomý mučedník tragédie italské dekadence. // XVIII. MARINO // Tassova Aminta. — Torrismondo. — Abstraktnost jeho Dialogů. — Sannazzarova Arcadie. — Idyla a komika. — Lidové frašky a commedia dell’arte. — Guariniho Věrný pastýř. — Guarini tuší moderní drama. — Osnova Věrného pastýře. — Jako básník je hluboko pod Tassem. — Poesie chlípnosti. — Pocit přírody. — Idylický svět se utvrzuje u Guariniho v celé své nahotě. — Sedmnácté století. — Vnitřní vyčerpanost a hledání novosti. — Tassoni, Bracciolini, Redi. — Negativní kritika. — Zprávy z Parnasu Traiana Boccaliniho. — Satiry Salvatore Rosy. — Chiabrera. — Nicotnost obsahu, nedokonalost formy. — Nevkusnost hrdinských básní. — Není v nich víra, láska ani umění. — Senátor Vincenzo Filicaia. — Politická poesie bez myšlenky, bez zápalu, bez vznětu. — -Prázdná, strojená a nasládlá preciosita Guidiho, Zappiho, Lemena a Frugoniho. — Cavalier Marino, velmistr básnického slova. — Od Milostného vidění K Adonisovi. — Zhmotněný a alegorisovaný život. — - Marinova nabubřelost a Polizianův půvab. — Adonis. — Pastýřka Marinova a Pastýřka Cavalcantiho. — Slovo odloučené od myšlenky a proměněné v dutou zvučnost. — Daniello Bartoli, Marino prosy. — Nedostatek smyslu pro umění a pro přírodu. — Páter Segneri. — Nevázanost idejí i forem. — Materialismus. — Aktivita soustředěna na větu. — Akademie. —

Umírá literatura a rodí se hudba. — Melodrama. // XIX. NOVÁ VĚDA // Nová literatura potřebovala nový obsah. — Noví filosofové. — Bernardino Telesio. — Radikalismus nové filosofie. — Svoboda myšlení. — Giordano Bruno. — Svtčkař. — Kyllenský osel a Zahnání triumfující bestie. — Brunův útěk z Paříže do Londýna. — „Lullismus“. — Jeden je počátek ducha i přírody, jedinou věcí je myšlení a bytí. — Brunova metafysika. — Hmota zůstává nezměnitelná ve své podstatě. — Svrchovaný princip vyloučen z filosofie: popření asketismu a středověku. — Není tu tvoření, ale plození čili „rozvíjení“. — Hylozoismus; duch „vnitřním dělníkem“ světa. — Hmota je všechno a nic. — Forma i hmota je jedinou podstatou. — Hmota umírajíc odvrhuje jednu formu, aby na sebe vzala jinou. — Reakce proti nadpřirozeno a zásvětí. — -Láska a hrdinské šílenství. — „Chci chtít.“ — Čím větší jsou rozpory a nezbytnosti života, tím intensivnější je vůle, neboť láska je jednota a smíření opaků a v kontrastu hledá shodu. — Filosofie ve stavu kvašení. — Náboženský cit Giordana Bruna. — Jeho „naturalismus“. — Zbožšťovaná hmota. — Oč se Savonarola pokusil skrze víru, Bruno se pokouší skrze vědu. — Dosud neorganická synthesa moderní vědy. — Mučednictví „novátorů“. — Bruno a Vanini. — Smrt v jednom století dává život na všechna ostatní. — „Renovabitur“. — Telesio a Campanella. — Mládí a první díla Tomáše Campanelly. — Galileo Galilei. — Spiknutí a žalářování Campanelly. — Dvanáct let muk. — Proces proti Galileovi. — Popud daný vědám jeho objevy a pozorováními. — Bruno, Campanella a Galilei. — „Já, který myslím, také jsem.“ —

Svrchovaný papež, ale svrchovaný jako moudrost a rozum. — Campanellova poesie. — Sociální utopie. — Reforma společnosti podle Campanellova snu. — Benátky střediskem svobodného myšlení. — Paruta a Botero. — Benátčani protivníky kurie a jesuitů. -— Paolo Sarpi a jeho Dějiny Tridentského koncilu. — Jaký byl Sarpiho ideál a jakou reformu si přál. — Sarpi vyvrácen Pallavicinem. — Základní duchovní jednota Machiavelliho, Bruna, Campanelly, Galilea a Sarpiho. — Katolická obnova se vykuklila jako otevřená reakce. — „Aut sint ut sunt, aut non sint“, buď žít dál beze změny, nebo umřít. — Tvrdošíjná obratnost jesuitů. — Politika jesuitismu. — Jesuitská morálka. — Jesuité se projevovali jako republikáni, aby lépe ovládli panovníky. — Jesuitství přirozeným produktem dějin. — Vzdělanost se v Itálii šíří: právníci, národohospodáři, zeměpisci, učenci, archeologové. — Itálie blaženě odpočívá v klidu a míru. — Bacon, Descartes a fdosofie sedmnáctého století. — Vědecká, náboženská a politická revoluce. — Itálie vytváří Arcadii. — Inferiorità Italů známa v celé Evropě. — Přerod národního ducha. — Kritika: Muratori a Maffei. — Arkadik Gian Vincenzo Gravina. — Francesco Bianchini. — Akademické rozpravy, nezáživná učenost. — Anton Maria Salvini. — Giambattista Vico. — Vanul v něm týž duch jako v Brunovi a Campanellovi. — Jeho odpor K Descartesovi a povrchnosti moderní vědy. — Bacon a Grotius na něj udělali veliký dojem. — Vicova učenost zduchovňuje, jeho filosofie konkrétní. — Nová věda. — Locke nalézá ve Vicovi svůj doplněk. — Nová aplikace filosofie. — Studium jazyka, mythů, poesie, zvyků. — Nová věda je synthesa, která shrnuje minulosta otvírá budoucnost. —

Vico zůstává uprostřed svého století osamocen. — Nechápe pokrok, nedovede si vysvětlit středověk, ani novou dobu. — „Moudrost skrytá“ stává se „moudrostí lidovou“. — Revoluce tkvěla již v mysli. — Měšťanstvo proti privilegovaným třídám. — Kosmopolitní ráz boje. — Měšťanstvo a monarchie proti římské kurii. — Neapolští právníci: Pietro Giannone, Capasse, D’Andrea, Aulisio, Argento. — Občanské dějiny království neapolského a Trojkrálovství Pietra Giannona. — Vico a Giannone. — Potírání papežství. — Rukopis Troj království pohřben v archivech Inkvisice. — Otázka církevní se proměňuje v otázku zákonitosti a v zápas proti libovůli v každé formě. — „Filosofové“ a „filantropové“. — Hospodářské, správní a právní reformy. — Filosof apoštolem pravdy. — Nová věda se proměňuje v literaturu. // XX. NOVÁ LITERATURA ...502 // Pietro Metastasio. — Jeho vítězoslavný nástup v Arcadii. — Napodobení Tassa a Marina. — První verše. — Divadelní pokusy: Galattica, Endymion, Zahrady Hesperidek a Angelika. — Apostolo Zeno. — Melodrama. — Opuštění Didony. — Obrovský úspěch ve všech italských divadlech. — Metastasio, řádný člověk a dobrý křesťan. — Rásník zrcadlem své doby. — Idylicko-komické hrdinství v metastasiovských dramatech. — Jasnost Metastasiova umění. — Básníkův svět je nejrozkvetlejší podobizna společnosti již již v rozpadu. — Upadá literatura a rodí se hudba. — Nové hvězdy: Farinello a Caffarello, Piccini, Leo a lommelli. — Obroda: věci, nikoli slova. — Příklad cizinců: Angliěani a Francouzi. — Baretti, Algarotti, Bettinelli, Cesarotti, Beccaria, Verri. — Střední cesta: Gaspare Gozzi. — Spory o jazyk a styl. — Cesarotti, Napione, Cesari a Beccaria. —

Ossian a dojem jím vyvolaný. — Mercier, Voltaire, Diderot, Rousseau, Young. — Imitace: dramata a romány. — Chiari a Martinelli. Verš po francouzském způsobu. — Veliký novátor: Carlo Goldoni. — Zpátečník: Carlo Gozzi. — Goldoni, placený básník veseloherních společností. — V Chytré vdově poprvé ukázal, co umí. — Pozorování a zpodobení přírody. — Dojem, jaký na velikého Benátčana udělala Mandragora a Mohérový komedie. — Jasné pojetí reformy soudobého divadla. — Rozpor mezi snahami umělce a nezbytností řemesla. — Svět masek mizí a Carlo Gozzi povstane na jeho obhajobu. — Svět „bajek“. — Marfisa. — Gozziho přirozenost je nedbalostí a všedností. — Goldoni jde dál cestou úspěchů: Dobročinný nelida. — Co chybělo Carlu Goldonimu. — Spekulativní činnost jihu; Galiani, Filangieri, Pagano. — Akademie Granelleschi a Akademie Transformati. — Milán, intelektuální a politické středisko nového života. -— Passeroni zesměšňuje ty, kdo píší nabubřelou toskánštinou. — V době nových myšlenek se objevuje Giuseppe Parini. — Jeho síla je spíše mravní než rozumová. — Člověk vychovává umělce. — Forma zhutňuje. — Obsah lyrický a satirický. — Pariniho Ódy. — Den. — Vittorio Alfieri strmí jako obrovitá a osamělá socha se vztyčeným prstem. — Mladistvý věk velikého tragika. — Chce být vykupitelem Itálie, a nemoha jím být prací, chce jím být verši. — Dante, Petrarca, Ariosto a Tasso, nerozluční druhové Álfieriho. — Jeho tragický styl. — Tragédie konfliktem individuálních sil. — Zápasy století. — Alfierovská „zběsilost“. — Jeho tragické postavy: vášnivé, vroucí, krví napojené přízraky. — Studenost a jednotvárnost Alfieriho. — Je nový člověk v klasickém šatě. —

Jeho nenávist k tyranství. — Alfieriho city i barvy jsou syrové a neharmonické. — V jeho sarkasmu zaznívají nedaleké revoluce. — Vincenzo Monti. — Monti měl Danta v obraznosti a Vergilia v sluchu. — Nestačí být umělcem, nejsi-li básník. — Aristodemo, Basvilliana, Ilias. — Veliké události naléhají. — Francouzi v Itálii. — Milán střediskem vlastenců. — Republika v Neapoli. — Její mučedníci: Cirillo, Pagano, Conforti, Manthoné. — Jakub Ortis. — Obvinění z nápodoby. — Werther. — Foscolo básník a voják. — Hroby. — Potřeba náboženské a mravní obnovy. — Forma Hrobů a volný verš. — „Carme“: Grazie.— Kritik Foscolo otvírá cestu novému století. — Smrtilga Foscola. — Pellico, Manzoni, Grossi, Berchet. — Rok 1815. — Politická, filosofická a literární reakce. — Cit národní se probouzí spolu s citem liberálním. — Monarchie v buržoasních šatech. — Bůh a lid. — Romantické hnutí v protivě ke klasicismu. — Alessandro Manzoni a Posvátné hymny. — Smíření křesťanského ráje s moderním duchem. — Pátý máj. — Hnutí theologické se stává filosofickým. — Hegel. — Slovo „revoluce“ je nahrazeno slovem „evoluce“. — Literární kritika. — Filosofie dějin a historické bádání. — Dvě tendence: jedna ideální, druhá historická. — Ožívá sláva Giambattisty Vica. — Poesie lidová. — Romantické hnutí v Itálii. Časopisy Kavárna a Smifovatel. — Itálie vchází do lůna evropské kultury. — Rozvinutí „nové literatury“ vzešlé z Pariniho. — Romantismus místní. — Povaha „nové literatury“. — Pocit skutečnosti proniká do italského národa. — Hudba, věda a literatura zaujímají místo politiky. — Massimo d’Azeglio, malíř a spisovatel. —

Giovanni Berchet, odcházející do londýnského vyhnanství, ztělesňuje ve své lyrice přízvuk národního rozhořčení. — Mravni a občanské prvenství Italů Vincenza Giobertiho. — Literatura v Toskánsku; Giuseppe Giusti. — Giacomo Leopardi. — Jeho skepticismus a pesimismus. — Duchovní obnova vyvolaná kritikou. — Itálie musí hledat sebe samu. — Z jejího obrozeného vnitřního života vyjde nová literatura.

(OCoLC)85462911

cnb000685484