.

0 (hodnocen0 x )

(4.8) Půjčeno:43x 

BK

Vyd. 1.

Praha : Academia, 2005

559 s. : il., portréty, grafy ; 27 cm

ISBN 80-200-1270-2 (váz.)

Bibliografie na s. [514]-539, rejstřík

000029340

PŘEDMLUVA 31 // I BIOLOGICKÁ EVOLUCE 35 // 1.1 Některé systémy v čase hromadí změny, podléhají evoluci 35 // 1.2 Živé systémy jsou subjektem i objektem zvláštního typu evoluce, evoluce biologické 35 // 1.3 Komplexita patří k nejnápadnějším vlastnostem živých organismů, její vznik však patrně není specifickým projevem biologické evoluce 35 // 1.4 Nápadnou vlastností organismů je jejich vnitřní uspořádanost 40 // 1.5 Pro organismy je dále typická jej ich vzájemná různorodost a pro biosféru jako celek vysoká biodiverzita. 43 // 1.6 Pro biologickou evoluci je charakteristické vytváření účelných vlastností 44 // 1.7 Účelné vlastnosti živých systémů vznikají působením přirozeného výběru 46 // 1.8 Přirozený výběr je založen na nerovnoměrném předávání alel pocházejících od jednotlivých individuí do genofondu následujících generací 47 // 1.9 Předmětem biologické evoluce se mohou stát pouze systémy dostatečně komplexní, obsahující vzájemně si konkurující prvky schopné reprodukce, proměnlivosti a dědičnosti 48 // 1.10 Soubor vlastností ovlivňujících šance jedince předat své geny do genofondu následujících generací označujeme termínem biologická zdatnost 50 // 1.11 Biologická evoluce má většinu znaků náhodného procesu 52 // 1.12 Evoluce je oportunistická a nedokáže plánovat dopředu 53 // 1.13 Evoluce neoptimalizuje, ale zlepšuje, nenachází globální, ale jen lokální optima 53 // 1.14 Směr a celkový průběh biologické evoluce může být významně ovlivňován existencí evolučních omezení 54 // II DĚDIČNOST 57 // II.1 Nosičem genetické informace je u dnešních organismů nukleová kyselina 57 // II.2 O interpretaci genetické informace obsažené v DNA se stará molekulární aparát buňky 60 // II.3 Základní jednotkou genetické informace je gen 62 //

II.4 Stejný znak může být podmíněn různými geny a stejný gen může ovlivňovat výskyt a formu mnoha znaků 64 // II.5 Způsob předávání genů z generace na generaci popisují Mendelovy genetické zákony 67 // II.6 Mezi geny nacházejícími se na stejném chromosomu existuje tzv. genová vazba 71 // II.7 Dědivost znaku vyjadřuje podíl jeho geneticky podmíněné variability na celkové, tedy i prostředím podmíněné variabilitě v tomto znaku 74 // II.8 Významná část informace, která určuje vlastnosti buněk a nepřímo i vlastnosti mnohobuněčných // III MUTACE 81 // III.1 Mutace jsou na úrovni druhu zdrojem evolučních novinek 81 // III.2 Změny v DNA je praktické rozdělovat na mutace a poškození 81 // III.3 Mutacionismus byl pokládán za alternativu darwinismu 81 // III.4 Mutacionismus nedokáže objasnit vývoj adaptivních znaků 82 // III.5 Podle fyzické povahy rozlišujeme bodové, řetězcové, chromosomové a genomové mutace 82 // III.6 Podle vlivu na biologickou zdatnost organismu můžeme rozlišovat mutace pozitivní, negativní a selekčně neutrální 87 // III.7 Podle příčiny vzniku rozlišujeme mutace spontánní a indukované 87 // III.8 Evoluce patrně optimalizovala frekvenci spontánních mutací 88 // III.9 K mutacím dochází s větší frekvencí v genomech samců 89 // III.10 Místa výskytu mutací nejsou v řetězci DNA rozložena rovnoměrně 90 // III.11 Fluktuační testy ukazují, že mutace vznikají náhodně, nikoli cíleně 90 // III.12 U některých organismů existují mechanismy umožňující v konkrétních situacích mutovat cíleně 93 // III.13 Samotná možnost cílených mutací by ještě nepostačovala k existenci lamarckistické evoluce 96 // III.14 Kromě mikromutací existují i makromutace, jejich evoluční význam však nelze přeceňovat 99 //

III.15 Lysenkistické přeskoky jednoho druhu ve druhý patrně neexistují a zcela jistě nehrají významnější úlohu v evoluci 100 // IV PŘIROZENÝ VÝBĚR 101 // IV.1 Přirozený výběr zahrnuje minimálně výběr přírodní a výběr pohlavní 101 // IV.2 Veškeré typy výběru mohou existovat ve dvou základních formách, ve formě měkké a tvrdé 101 // IV.3 Z terénních pozorování byla odvozena existence dvou typů selekce, selekce k větší růstové rychlosti // IV.5 Jestliže zdatnost nositelů určité alely závisí na jejich četnosti v populaci, hovoříme o výběru závislém // IV.6 Populační genetika většinou studuje působení selekce na modelech panmiktické populace s neomezovaným růstem, vystavené působení tvrdé, na frekvenci nezávislé selekce 108 // IV.7 Výběr vnitrodruhový, mezidruhový a druhový jsou zcela odlišné a významem nesrovnatelné děje 111 // IV.8 Výběr můžeme rozlišit podle úrovně, na které operuje, na individuální, skupinový, příbuzenský, mezidruhový, případně mezispolečenstvový výběr 112 // IV.9 U organismů s pohlavním rozmnožováním je zásadním způsobem omezena účinnost individuálního výběru, neboť se zde nedědí z generace na generaci genotyp (a tedy ani fenotyp) jedince 118 // V GENETICKÝ DRIFT 125 // V.1 Ke změnám ve frekvencích jednotlivých alel v genofondu populace může docházet vlivem náhodných procesů, genetickým driftem ’125 // V.2 V konečně velkých populacích vede genetický drift k fixaci některých alel 126 // V.3 Pravděpodobnost fixace určité alely účinkem genetického driftu je určena její původní frekvencí v populaci 131 // V.4 Vmalých populacích rozhoduje o osudu kterékoli mutace spíše genetický drift než selekce 134 // V.5 Důležitou kategorii mutací představují mírně negativní (slabě škodlivé) mutace 135 //

V.6 Teorie neutrální evoluce má klíčový význam pro metodiku poznávání jedné ze dvou složek biologické evoluce, tj. kladogeneze 136 // VI EVOLUČNÍ TAHY 138 // VI.1 Typy mutací, ke kterým v organismu dochází, jsou z velké části určovány mutačním tahem a reparačním tahem 138 // VI.2 Molekulární tah vzniká jako důsledek stochastických i deterministických procesů odpovědných za vývoj a šíření jednotlivých variant repetitivní DNA v genomu a v genofondu populace 142 // VI.3 Meiotický tah je zodpovědný za diferenciální předávání alel do pohlavních buněk, a tedy do dalších generací prostřednictvím diferenciálního předávání příslušných chromosomů 148 // VII GENOVÝ TOK 153 // VII.1 Naprostá většina druhů vytváří v rámci svého areálu výskytu velké množství vzájemně více či méně geneticky izolovaných populací 153 // VII.2 Existence populační struktury má zásadní význam pro charakter, rychlost a mnohdy i směr mikroevolučních dějů, které v rámci jednotlivých druhů probíhají 155 // VII.3 Teorie posunující se rovnováhy vyzdvihuje fakt, že ve strukturované populaci s vhodnou intenzitou genového toku může docházet snáze k adaptivní evoluci než v populaci nestrukturované 159 // VIIl POLYMORFISMUS 162 // VIII.1 Teprve moderní metody molekulární genetiky umožnily detekovat a studovat monomorfní geny 162 // VIII.2 Téměř všechny geny se vyskytují v populaci v mnoha variantách, většina rozdílů mezi variantami však připadá na vrub neutrálních mutací 162 // VIII.3 Existují dva základní typy polymorfismu 162 // VIII.4 Polymorfismus druhého typu může být udržován v populaci pouze specifickými mechanismy 163 // VIII.5 Polymorfismus může zvyšovat efektivnost využívání dostupných zdrojů a současně i měnit evoluční potenciál populace 172 //

IX EVOLUCE SEKVENCE DNA 174 // IX.1 Na úrovni DNA patrně velkou část evolučních změn reprezentují selekčně neutrální mutace 174 // IX.2 Frekvence fixací neutrálních mutací, tj. substituční rychlost neutrálních mutací, nezávisí na velikosti populace, podíl selekčně neutrálních mutací na celkovém počtu mutací, a tedy i celková substituční rychlost je však vyšší v malých populacích 174 // IX.3 Substituční rychlosti pro neutrální mutace zpravidla výrazně převyšují substituční rychlosti pro mutace selekčně významné; v genech vystavených intenzivní pozitivní selekci však může naopak převažovat fixace mutací selekčně významných 176 // IX.4 Kumulace neutrálních mutací v průběhu fylogeneze může sloužit jako molekulární hodiny, umožňující biologům datovat jednotlivé události fylogeneze 177 // IX.5 Na molekulární úrovni existuje v přírodních populacích nesmírné množství selekčně neutrálního genetického polymorfismu 186 // X VZNIK ŽIVOTA 191 // X.1 Protobiologie je věda o vzniku živých systémů ze systémů neživých 191 // X.2 Dnešní organismy jsou založeny na j ednotném organizačním principu 192 // X.3 Existují čtyři základní alternativy vzniku stávajícího obecného organizačního principu 192 // XI EVOLUCE GENŮ 201 // XI.1 Každý gen vzniká z genu 201 // XI.2 Nové geny vznikají z nadbytečných kopií genů či z postradatelných genů starých 202 // XI.3 Nadbytečná kopie genu vzniká zpravidla genovou či genomovou duplikací 202 // XI.4 Diploidní organismy obsahují všechny geny minimálně ve dvou kopiích, mechanismus vzniku nového genu z jedné z kopií je však poněkud komplikovaný 203 // XI.5 Nové geny mohou vznikat mezidruhovým přenosem genů 204 // XI.6 Mnohé geny vykazují vnitřní periodicitu v důsledku přítomnosti mnohonásobných tandemových repeticí krátkých sekvenčních motivů 205 //

XI.7 Geny se skládají z oblastí exonů a intronů 209 // XII EVOLUCE ONTOGENEZE A ŽIVOTNÍHO CYKLU 214 // XII.1 Buněčný cyklus vzniká v důsledku nutného střídání fáze s nezreplikovanou DNA, kdy je buněčné dělení zakázáno, a fáze s replikovanou DNA, kdy je dělení povoleno 214 // XII.2 Diploidní stav genomu je možné obnovit nejen replikací vlastní DNA, ale i splynutím dvou haploidních buněk 217 // XII.3 Obnovování diploidie splynutím dvou haploidních buněk, spojené dnes většinou s pohlavním rozmnožováním, umožňuje opravu poškození DNA a některých typů mutací 217 // XII.4 Amfimixie vytvořila podmínky pro šíření ultrasobeckých genů a způsobila přechod darwinovské evoluce v evoluci dawkinsovskou 219 // XII.5 Mnohobuněční mohou překonat některá evoluční omezení limitující jednobuněčné organismy, mohou například dorůstat větších rozměrů a mít složitější tělesnou stavbu 223 // XII.6 U mnohobuněčných organismů se objevuje složitý životní cyklus, zahrnující v typickém případě fázi jednobuněčnou, fázi růstu a diferenciace mnohobuněčného organismu a fázi pohlavní dospělosti 224 // XII.7 Při individuálním vývinu mnohobuněčného organismu se ve významné míře uplatňují epigenetické procesy 230 // XII.8 V anagenezi živočichů se složitým vývinem se může zásadním způsobem uplatňovat neotenie a další typy heterochronií 236 // XII.9 Účast epigenetických procesů v ontogenezi hraje důležitou roli při vzniku morfologicky a ekologicky odlišných stadií v životním cyklu organismů 237 // XII.10 Uplatnění morfologicky, funkčně a ekologicky odlišných stadií v životním cyklu organismů vede k divergenci životních strategií jednotlivých druhů 237 // XIII EVOLUCE POHLAVNÍHO ROZMNOŽOVÁNÍ 242 // XIII.1 U dnešních eukaryotických organismů pohlavní rozmnožování výrazně převládá 242 //

XIII.2 Pohlavní rozmnožování s sebou přináší řadu nevýhod a rizik 243 // XIII.3 Existují čtyři základní typy hypotéz vysvětlujících vznik a přetrvávání pohlavního rozmnožování 246 // XIV EVOLUČNÍ DŮSLEDKY POHLAVNÍHO ROZMNOŽOVÁNÍ 263 // XIV. 1 Vznik pohlavního rozmnožování je provázen vznikem funkční anizogamie, diferenciací gamet na jednotlivé rozmnožovací typy 263 // XIV.2 Další etapou evoluce pohlavnosti je vznik morfologické anizogamie, diferenciace pohlavních buněk na mikrogamety a makrogamety 264 // XIV.3 U mnohobuněčných se střídá fáze gamety a fáze mnohobuněčného organismu; jak mezi mnohobuněčnými jedinci, tak mezi gametami může docházet k přirozenému výběru 266 // XIV.4 Možnost oddělené produkce mikrogamet a makrogamet vytváří u mnohobuněčných organismů předpoklady ke vzniku gonochorismu 268 // XIV.5 Poměr počtu narozených mláďat samčího a samičího pohlaví se nápadně často blíží hodnotě jedna 269 // XIV.6 Pohlaví jedince je většinou určeno geneticky 273 // XIV.7 Produkce makrogamet je nákladnější než produkce mikrogamet, což má řadu zajímavých evolučních // XIV.8 Mezi příslušníky stejného druhu dochází k mezipohlavní a vnitropohlavní kompetici, evoluční výsledek této kompetice nám umožňuje odhadnout teorie her 275 // XV POHLAVNÍ VÝBĚR 283 // XV.1 Působením pohlavního výběru jsou selektováni jedinci s větší sexuální zdatností 283 // XV.2 O míře, v jaké budou příslušníci určitého pohlaví vystaveni pohlavnímu výběru, rozhoduje „zákon nabídky a poptávky“ 283 // XV.3 Kompetice může mít formu více či méně ritualizováného boje nebo více či méně pasivního podrobování se výběru prováděnému příslušníky druhého pohlaví 285 //

XV.4 Působením pohlavního výběru mohou vznikat morfologické struktury nebo etologické vzorce chování snižující životaschopnost svého nositele 285 // XV.5 Z hlediska evoluční biologie je zajímavým problémem mechanismus vzniku samičí preference pro určitý druhotný pohlavní znak 289 // XV.6 Pohlavní výběr se patrně výraznou měrou uplatňuje v evoluci člověka 298 // XV.7 K pohlavnímu výběru dochází i u rostlin 299 // XVI EVOLUCE CHOVÁNÍ 300 // XVI.1 Chování jedince se může během života snadno a opakovaně měnit, výsledná plasticita chování umožňuje přizpůsobovat fenotyp proměnlivému prostředí 300 // XVI.2 V průběhu evoluce se u některých taxonů vytvořily takové mechanismy řízení chování, které umožňují jedinci účelně reagovat i na vlivy prostředí, s nimiž se daný druh v minulosti ještě nesetkal 301 // XVI.3 Lamarckistický model evoluce předpokládal, že změna chování u živočichů předchází ostatním změnám v jejich fenotypu 304 // XVI.4 Jednotlivé vzorce chování lze z evolučního hlediska rozdělovat podle toho, jak ovlivní biologickou zdatnost svého nositele a biologickou zdatnost ostatních jedinců v populaci 307 // XVI.5 Evoluce chování je založena na kompetici alternativních vzorců chování, tento proces lze studovat pomocí matematického aparátu teorie her. 309 // XVI.6 Organismy se při volbě svého chování neřídí součtem nákladů a zisků vyjádřených v jednotkách biologické zdatnosti, ale obdobným součtem negativních a pozitivních emocí 313 // XVII KULTURNÍ EVOLUCE 316 // XVII.1 Některé adaptivní vlastnosti vznikají a podléhají změnám v průběhu kulturní evoluce 316 // XVII.2 Informace podmiňující určitý kulturně předávaný znak se v současnosti většinou označuje termínem mem 319 //

XVII.3 Memy se mohou šířit v populaci mnohem efektivněji a rychleji než geny 321 // XVII.4 Kulturní evoluce probíhá jako kompetice memů 322 // XVIII KOEVOLUCE 326 // XVIII.1 Změny biotických faktorů prostředí mají kumulativní charakter a jsou nevratné 326 // XVIII.2 Charakter biologické evoluce je dán nutností neustále se přizpůsobovat kumulativním a nevratným proměnám prostředí 326 // XVIII.3 V biosféře se mohou dlouhodobě udržet pouze druhy schopné se trvale dostatečně rychle přizpůsobovat jejím proměnám 327 // XVIII.4 Koevoluce mívá často charakter jakýchsi závodů ve zbrojení 327 // XVIII.5 V některých případech je koevoluce dvou druhů těsně provázána a v jejím průběhu vznikají u obou druhů specifická přizpůsobení podmínkám koexistence těchto druhů 329 // XVIII.6 Koncept rozšířeného fenotypu předpokládá, že v koevoluci se fixují i geny, které neovlivňují fenotyp organismu, v němž se nacházejí, ale ovlivňují fenotyp příslušníků cizího druhu 330 // XVIII.7 Zajímavým produktem koevoluce dvou či více druhů je mimetismus, napodobování vzhledu příslušníků cizího druhu 334 // XVIII.8 Výstražné zbarvení je produktem koevoluce predátora a jeho potenciální kořisti 335 // XIX EVOLUCE PARAZITŮ 338 // XIX.1 Interakce parazita a hostitele patrně mají mimořádný význam v evoluci organismů 338 // XIX.2 Přizpůsobování parazita hostiteli vede často ke zužování jeho hostitelského spektra 340 // XIX.3 Paraziti přispívají k udržování biodiverzity 342 // XIX.4 Mikroevoluce parazitického druhu směřuje k maximalizaci základní reprodukční konstanty R0 342 // XIX.5 Koevoluce parazita a hostitele často vede ke změnám patogenních projevů parazitózy 344 // XIX.6 Parazit často napomáhá svému šíření specifickým ovlivněním fyziologických, ekologických i etologických vlastností hostitelskéo organismu 353 //

XIX.7 Kladogeneze parazitického taxonu často kopíruje kladogenezi taxonu hostitelského 361 // XIX.8 Anageneze parazitů v některých případech zahrnuje snižování komplexity organismu 363 // XX DRUHY 365 // XX.1 Základní taxonomickou jednotkou je druh 365 // XX.2 Existuje několik principiálně odlišných teoretických pojetí druhu 365 // XX.3 Teoretické pojetí druhů se odráží i ve způsobu vymezování jednotlivých druhů v taxonomické praxi 372 // XX.4 Několik definic druhu se snaží vymezit hranice druhů vznikajících a zanikajících v průběhu evoluce 379 // XXI SPECIACE 382 // XXI.1 Existují dva principiálně rozdílné typy speciací, speciace štěpná a speciace fyletická // XXI.2 Z hlediska délky trvání lze rozlišovat speciace okamžité a speciace postupné 383 // XXI.3 Nový druh se může vyvíjet alopatricky nebo sympatricky, tj. mimo kontakt nebo v kontaktu s druhem mateřským // XXI.4 Existují důležité rozdíly mezi průběhem speciace u druhů bez pohlavního rozmnožování a u druhů s pohlavním rozmnožováním 387 // XXI.5 Podle typu reprodukčních bariér rozlišujeme různé typy speciací 401 // XXII VYMÍRÁNÍ // XXII.1 Skutečné extinkce, vymření druhu, lze někdy obtížně odlišit od pseudoextinkcí, postupných anagenetických transformací j ednoho druhu v druh jiný 408 // XXII.2 V obecné rovině je nejčastějším důvodem extinkce druhu jeho přítomnost v nesprávný okamžik na nesprávném místě 409 // XXII.3 Hlavním zdrojem informace o průběhu a charakteru extinkcí je studium fosilií 409 // XXII.4 Rozsah vymírání na úrovni vyšších taxonů lze kvantifikovat řadou modelů, z nichž nejjednodušší je model pěšáka v poli 410 // XXII.5 Frekvence extinkcí v jednotlivých obdobích historie života drasticky kolísají, v praxi však většinou rozlišujeme vymírání hromadná a vymírání průběžná 411 //

XXII.6 Pravděpodobnost extinkce, a tedy i průměrná délka existence druhu se liší mezi jednotlivými skupinami organismů v závislosti na jejich taxonomické příslušnosti i ekologických nárocích 421 // XXII.7 V průběhu času zřejmě klesá průměrná extinkční rychlost a zmenšuje se amplituda její oscilace, ekosystémy se patrně stávají odolnějšími vůči šíření disturbancí 425 // XXII.8 Vymírání organismů v současnosti má charakter nesmírně intenzivního průběžného vymírání 426 // XXIII FYLOGENETIKA 427 // XXIII.1 Všechny známé druhy organismů žijící na Zemi vznikly v průběhu fylogeneze ze společného předka 427 // XXIII.2 Kladogeneze a anageneze jsou dva vzájemně se doplňující aspekty fylogeneze 428 // XXIII.3 Kladogenezí rozumíme postupné odvětvování, ve vzácnějších případech splývání vývojových linií 428 // XXIII.4 Průběh kladogeneze lze nejpřehledněji vyjádřit pomocí stromového grafu, dendrogramu 429 // XXIII.5 Průběh kladogeneze zpravidla rekonstruujeme na základě způsobu sdílení homologií, tj. znaků, které druhy zdědily od svých společných předků 431 // XXIII.6 Pro rekonstrukci kladogeneze je nutné sledovat rozložení především synapomorfií, tj. evolučně odvozených forem homologických znaků 434 // XXIII.7 Na základě stejného schématu rozložení synapomorfií lze často vytvořit velké množství odlišných stromů 436 // XXIII.8 Na základě několika odlišných stromů je možné vytvořit jeden konsenzuální strom 437 // XXIV MOLEKULÁRNÍ FYLOGENETIKA 439 // XXIV.1 Z hlediska systematiky a fylogenetiky mají molekulární znaky ve srovnání se znaky klasickými, například morfologickými, řadu důležitých výhod 439 // XXIV.2 Pro některé typy studií a pro řešení určitých typů otázek však nepředstavují molekulární znaky plnohodnotnou náhradu znaků klasických 442 //

XXIV.3 Molekulární znaky v praxi zjišťujeme pomocí celé řady přímých i nepřímých metod 442 // XXIV.4 Multilokusové analýzy poskytují spolehlivější výsledky než analýzy jednolokusové, pro studium vnitropopulačních procesů však bývají výsledky jednolokusových analýz užitečnější 457 // XXIV.5 Některé molekulámětaxonomické metody poskytují data znaková, jiné data distanční 458 // XXiV.6 Fenetické metody třídí organismy na základě jejich vzájemné podobnosti, fylogenetické metody na základě jejich příbuznosti 458 // XXiV.7 Pomocí vhodného modelu můžeme z podobností sekvencí DNA či proteinů výpočíst příbuznost druhů, a rekonstruovat tak průběh jejich fylogeneze 459 // XXIV.8 Existují dva principiálně odlišné postupy vytváření fylogenetického stromu - pomocí výpočetního algoritmu a pomocí kritéria optimality 461 // XXIV.9 Spolehlivost získaného stromu je vhodné otestovat pomocí analytických technik, případně pomocí resamplingových testů 461 // XXV TAXONOMIE 465 // XXV.1 Cílem současné taxonomie je vytvoření přirozeného taxonomického systému 465 // XXV.2 V současnosti existují tři základní metodické přístupy k vytváření taxonomického systému: fenetický, kladistický a evolučně systematický 466 // XXV.3 Základním požadavkem na biologické taxony je jejich monofyletičnost 468 // XXV.4 Na základě znalosti kladogeneze lze odvodit, které taxony vytvářet nesmíme, není však možné určit, které taxony vytvářet máme nebo musíme 470 // XXV.5 Pojmenování taxonů se řídí pravidly vědecké nomenklatury 472 // XXVI MAKROEVOLUCE 474 // XXVI.1 Charakter kladogeneze je v rámci vývojové linie určen způsobem a rychlostí střídání jednotlivých // XXVI.2 Průběh kladogeneze mohou významně ovlivnit jednotlivé anagenetické změny 476 //

XXVI.3 Kompetice mezi druhy o nejčastější speciace a nejpomalejší vymírání je podstatou druhového výběru 478 // XXVI.4 Anagenetické změny probíhají u různých druhů a různých vývojových linií nestejnou rychlostí, tato rychlost se může měnit v čase i v rámci stejné vývojové linie 480 // XXVI.5 Druh se nachází po většinu své existence ve stavu evoluční stáze 484 // XXVI.6 Anagenetické změny jednotlivých znaků probíhají u různých taxonů odlišnými směry a odlišnou rychlostí 487 // XXVI.7 Obdobný průběh anageneze v rámci vývojové linie i v rámci několika nezávislých linií se označuje jako evoluční trend 488 // XXVII KRITIKA A OBRANA EVOLUČNÍCH TEORIÍ 493 // XXVII. 1 Evoluční teorie je od svého počátku častým terčem věcných i méně věcných útoků 493 // XXVII.2 Věcnou správnost evolučních teorií potvrzuje velké množství přímých i nepřímých dokladů 499 // XXVIII HISTORIE EVOLUČNÍ BIOLOGIE 505 // XXVIII.1 Vývoj evoluční biologie je možno rozdělit na čtyři etapy: období předdarwinovské, období klasického darwinismu, období neodarwinismu a období současného postneodarwinismu 505 // XXVIII.2 Nejvýznamnějším představitelem předdarwinovské evoluční biologie je zřejmě Lamarck 506 // XXVIII.3 Darwin ve své knize „O původu druhů přirozeným výběrem“ představil hned několik důležitých vzájemně se doplňujících evolučních teorií 508 // XXVIII.4 Pro období klasického darwinismu je typický předpoklad plurality evolučních mechanismů 510 // XXVIII.5 Cestu pro přechod k neodarwinismu otevřelo znovuobjevení Mendelových zákonů dědičnosti a následný rozvoj genetiky, včetně genetiky populační 510 //

XXVIII.6 Rozvoj molekulární biologie s sebou přinesl nutnost vysvětlit některé evoluční procesy probíhající na molekulární úrovni, a tedy mimo přímý dosah selekce 511 // XXVIII.7 Začátek postneodarwinismu je spjat s pracemi G. C. Williamse, W. D. Hamiltona, R. Dawkinse, J. Maynarda Smitha a S. J. Goulda 512 // LITERATURA 514 // REJSTŘÍK 540

(OCoLC)85126933

cnb001409627